Podařilo se mi dostat na dvě akce, jedna byla ve čtvrtek, druhá v pátek. Poslední dobou sice nebalím, už to nepotřebuju, holky na mě totiž letí aniž bych musel něco dělat. Ale ve čtvrtek jsem se rozhodl, že bych mohl zkusit něco lehce zahrát a dovolit tak některé výjimečné slečně, aby se se mnou seznámila. Byl jsem v dobré náladě, atmosféra (a pivo) na koncertu Support Lesbiens mě docela nabudily.

Na koncertě o mě očním kontaktem projevila zájem jedna slečna, ale byla zadaná a já nejsem žádnej rozvraceč vztahů, takže jsem ji ignoroval. Její borec mi ani nepoděkoval, ale kvůli tomu konec světa nenastane, fakt ne.

Supporti dost rychle dohráli a tak jsme se přesunuli do klubu, kde ještě nějaký potenciální slečny byli. Výběr byl teda nic moc, ale pokud chcete dělat dobrý skutky, tak se občas musíte seznamovat i s holkama, který nejsou úplně top.

Na první pohled to v klubu vypadalo, jako by tam byli všechny holky slepý. Vstoupili jsme tam a nikdo se ani neohlídnul, žádnej oční kontakt. Nevadí, přece nebudem povrchní a dáme jim ještě šanci.

První kontakt byl s holkou, která si chtěl koupit cigarety, ale nějak jí to nechtělo vzít peníze. Jako udatní rytíři jsme přispěchali na pomoc. Chtěl jsem si totiž taky koupit cíga a fakt se mi nechtělo čekat. Někdo z nás se s ní dal do řeči. Ani jsem se nesnažil, bylo mi jasný, že hned pozná, že jsem Vůdce a bude se mi věnovat.

Jaký bylo ale moje překvapení, když se po chviličce začala věnovat kamarádům a mě totálně ignorovala. To už začínalo být divný. Začali jsme plánovat, kterou další oběť zvolíme. Přitom oběť stála vedle nás a poslouchala nás. Ani jsem nečekal na pravidlo 3 sekund a otevřel ji. Nevypadalo to špatně, byla asi o deset let starší, takže nějaký kritéria by splňovala. Bylo jasný, že se jí líbím, pořád mi ukazovala jaký má kozy.

Chtěl jsem vyzkoušet nějaký nový top secret triky, cítil jsem, že je ta pravá chvilka. Mám dobrou náladu, takže se s vámi o ty triky dneska podělím, řekněte jí tyhle „hlášky“:

• Máš malý kozy, měla bys jít na plastiku
• Tvůj zadek je tak velkej, že ani nedokážu dosáhnout na jeho druhej konec
• Jsem panic a mám ho malýho

Tohle normálně zaručeně funguje. Zaručeně. Jenže ten den to nefungovalo. Slečna najednou, že musí zítra do práce nebo co a opustila nás. To už jsem začal přemýšlet o tom, že jsou nějaký erupce na Slunci. Nevadí, Vůdce to nevzdává.

Chvilku jsme se motali po klubu až jsme zahlídli další dvojici u stolu. Jdu za nimi. Jedna je zadaná. Druhá tam nějak smutně vykaleně sedí. Přesun. Oslovení. Další zaručená hláška.
Hele ty si prý lesba (to jsem si vymyslel, nebyla), je to pravda?

Tohle byla sada, asi nastalo přepólování Země, holka se na mě ani nepodívala, otočila se na židli a odešla. Bylo mi jasný, že se dneska něco děje, takže už jsem toho radši nechal.

Říkal jsem si, že tahle situace se nemůže opakovat i druhej den, kdy jsem měl domluvený něco jako rande na diskotéce. Dorazil jsem tam, když už byla slečna v náladě, tím líp. Začal jsem nějakou konverzaci, chtěl jsem si trošku zahrát a nechtěl jsem hned vytáhnout trumfy z rukávu, takže jsem se o panictví a velikosti penisu nezmiňoval, to by bylo moc snadný.

Říkám si, že to nechám na ní, ať se snaží. Co se ten večer dělo asi nikdy nedokážu pochopit. Byly tam od ní nějaký oční kontakty a doteky, ale tak to není nic neobvyklýho. Problém je v tom, že to nijak nehrotila a postupem času si mě dokonce všímala čím dál míň.

Dokonce se tam bavila s jiným! klukem, kterej kolem ní tancoval. WHAT THE FUCK?!
Vrcholem večera bylo to, když odešla naprosto bez rozloučení a bez pozdravu. Normálně by u mě ta holka skončila, ale takhle má nějaký vnitřní světlo, na který jen tak nenarazím, takže ji možná dám ještě šanci. Možná.

Všem čtenářům se teď musím omluvit, že jsem vás asi uvedl do depresí. Do depresí, kvůli konci světa. Myslím, že je nám všem jasný, že tohle prostě není normální realita, takový věci se nemůžou stávat a nejspíš brzo lidstvo přestane existovat. Nemůže se stát, aby byl Vůdce odmítnut, několikrát a hlavně poté, co použil maximálně efektivní a zaručený hlášky. Je konec.

Balit holku nebo kluka, která se vám líbí je dost těžké. Člověk prostě chce mít ten protějšek, který mu bude blízko, chce mít nějakého partnera a tak se často snaží, jak nejvíc to dokáže, což nemusí být vždy to nejlepší řešení.

Kluci (ale i holky) hrají často opravdu brutální hry, aby holku sbalili a dostali do postele. Primární chybou podle mě je to, že kluci zabíjí svoji přirozenost a snaží se být nějakým způsobem „cool“, tak aby se většině holek zalíbili.

Problém je v tom, že se sice můžete líbit opravdu mnoha holkám, ale kvůli tomu, že nejste sami sebou a nechováte se přirozeně, se nebudete líbit právě těm holkám, o který máte zájem.

Já sám jsem si to uvědomil teprve nedávno, roky jsem jezdil na diskotéky a snažil se tamním holkám více či méně úspěšně zalíbit. Většinou se mi ale žádná z nich doopravdy nelíbila a nedokázal bych je mít rád, protože jsme si prostě neseděli.

Místo toho jsem tedy shodil přetvářku Vůdce a alfa samce a jsem docela normální, najednou hned vidím víc možností na seznámení s holkama, který jsou pro mě opravdu zajímavý a se kterýma si mám co říct.

Neztrácejte zbytečně čas přetvářkou, pozérstvím a dalšími triky, jak sbalit holky. Budou sice fungovat, ale tyto hry vám nepomohou s tím, abyste našli tu, kterou doopravdy hledáte.

Na diskotékách potkáte plno tanečníků. Někteří to umí opravdu dobře, těm vždycky závidím a snažím se od nich něco pochytit.

To bych doporučil i vám – sledujte okolí, dívejte se na jejich pohyby a ty, které vám přijdou zajímavé, dobré a snadné si prostě „půjčte“ a používejte taky.

Musíte mít ale nějaký základ. Nemá smysl vám to popisovat, protože se mi podařilo najít videa, která mi někdo doporučoval a ty jsou opravdu ideální pro začátečníky.

S těmito základy si můžete vystačit. Samozřejmě, že tancování na diskotékách není o tom, že se naučíte několik kroků, které provádíte neustále dokole, ale když se podíváte na spoustu lidí, tak u nich moc kreativity nepostřehnete. Plno lidí totiž dělá zhruba deset pohybů, které neustále opakují – to ale vůbec nevadí a nevypadá to špatně.

Rytmus

Důležité je při tancování držet se rytmu, toho základního tempa, které slyšíte. I když budete dělat pouze krok-sem, krok-tam, ale budete v rytmu, tak to nebude vypadat špatně. Někdy je v písničce rytmů víc a tak si můžete vybrat, podle jakého tempa pojedete (mě to bohužel táhne k tomu nejrychlejšímu, což už nemusí vypadat tak dobře).

Tipy:

• netancujte příliš strnule, buďte uvolnění
• při tancování se usmívejte
• využívejte vlastní pohyby podle toho, jak to zrovna cítíte
• na každý styl sedí trochu jiný typ tance, tak se přizpůsobujte

Jak tancovat s holkou

Většina z nás chodí na diskotéky proto, aby se tam seznámili s holkou, což často taky znamená, že s ní musíme tancovat. Nemusíte se toho vůbec bát, je to docela jednoduchý a vůbec není potřeba to komplikovat. Na začátku, pokud se s ní neznáte bych vám doporučil, abyste ji jenom chytli za ruku a tancovali kousek od ní, do rytmu. Není teď vhodná doba na předvádění triků a šílených tanečních kreací.

Dávejte si pozor, aby to nebylo moc nudné, nechcete se přeci 15 minut dívat z očí do očí a držet se při tom za ruku. Takže se klidně ptejte a mluvte, snažte se dostat trochu blíž.

Pokud už jste se s ní trochu sblížili, vůbec nebude vadit, když ji vezmete za boky nebo za zadek. Holka může tancovat jak čelem k vámi, tak zády k vám. Pokud se k vám sama otočí zády (a neodchází), chyťte si ji blízko a tancujte tělo na tělo.

Taneční styly

Existujte plno moderních tanečních stylů, které můžete využít na diskotéce (nebo alespoň prvky z nich). Mezi ty, které znám bych zmínil:

• Tecktonik
• Rnb nebo hip hop (tomu nerozumím)
• Shuffle

Tady nějakej Tecktonic (přeci jen víc sluší holkám):

Z Rnb bych doporučil, abyste jste se naučili základ C-walku (The V), je to lehký a vypadá to dobře:

Shuffle je teď asi díky LMFAO velkým hitem, je možná trošku těžší se to naučit, ale základ taky stačí:

Taková inspirace pro ty, kteří rádi tancují:

Už někdy v pubertě jsem si začal říkat, že chci být jiný. Že nechci být takoví jak ostatní. Nevím přesně, jak se to tehdy projevovalo, vzpomínám si jen na to, že jsem chtěl něco dokázat.

Zatímco většina mých vrstevníků tehdy ještě nad svou budoucností moc nepřemýšlela, já začal v té době něco tvořit a stavět základy mého „podnikání na internetu“. Už tenkrát jsem byl jiný, kluci chodili hrát nohejbal a já místo toho tvořil weby. Nebyl jsem ovšem moc pečlivý, jinak bych už byl mnohem lepší podnikatel.

Postupem času se moje vyčlenění z proudu začalo projevovat čím dál víc. Velkou zásluhu na tom měl určitě pickup (balení holek), který mě učil, abych byl odlišný a výrazný. Tak jsem si začal lakovat nehty, chodit oblečení jinak než na co byli lidé v mé společnosti zvyklý. Chybělo tomu pořád to hlavní – odlišná osobnost. Ale i tahle změna nakonec proběhla.

Proč vás tímhle ale obtěžuji?

Na to, že jsem byl (a jsem) jiný, než ten klasický proud lidí (sheeple, mainstream), jsem byl vždycky pyšný. Chlubil jsem se tím, že jsem jiný a snažil jsem se to často dokazovat extrémy.

Dnes jsem si ale uvědomil, že spousta věcí, které jsem dělal a myšlenek, které jsem měl, jsou zvláštní – protože jsou moje. Celou tu dobu, kdy jsem se snažil být jiný, jsem se vlastně snažil jen být tím, čím ve skutečnosti jsem. Myslím, že společnost, výchova a asi i další faktory z nás dělají právě tyhle sheeple lidi, se „správnými“ názory, se „správným“ chování, oblečením, stylem životem a tak zabijí tu naší jinakost, kterou si tam univtř každý z nás nese.

Úspěch je dnes něco co vám většina lidí popíše jako:

…dobré příjmy, vlastní dům, pěkné auto, luxusní dovolená, krásná manželka, děti na vysoké…

Spousta lidí, se kterými se setkávám takhle myslí. Nevím, jestli jsou prostě hloupí a nechali se ovlivnit tlakem z okolí, nebo prostě nemají jiné názory a cíle. Ale podle mě není možné, aby měla většina lidí tyhle stejné myšlenky.

Podle mě jsou lidé mnohem rozmanitější a každý z nás by svůj život chtěl žít jinak. Jenže výchova, škola a rutinní práce nás hodí do škatulky každodenního života, ze které se pak jen těžko dostává – a to hlavně proto, že okolí vám říká, že tak je to správné.

Já vám říkám, buďte jiní. Dělejte věci tak jak je cítíte a tak jak chcete. Nestyďte se za to, že jste jiní – buďte na to pyšní. Buďte pyšní na to, že jste jedineční. Být jiný totiž není nic špatného, znamená to pouze to, že víte, kdo jste a žijete život podle sebe.

Ze začátku se můžete cítit divně. Uvedu příklad, který mě zrovna napadl.

Nalakované nehty na černo.U kluka rozhodně dost neobvyklé a odlišné. Když to nosíte na diskotéky, ok. Ale nalakujte si nehty a jděte tak mezi normální lidi, které znáte – na poštu, do autobusu. Cítil jsem se nepříjemně a každý odsuzující pohled jsem cítil.

Člověk si na to ale zvykne a najednou už mu to nepřijde zvláštní. Zvyknul jsem si na to, že se na mě lidé dívali víc než obvykle.

Jenže moje „změny“, kterými jsem se chtěl odlišit nebyli vždycky to, co jsem vlastně chtěl. Nalakoval jsem si nehty, i když jsem je nechtěl mít nalakovaný. Hlavně, že jsem byl ale jinej. Teď si to uvědomuju, byla to docela blbost. Proto už takový věci dneska nedělám, dělám jen to co chci, ať je to odlišující nebo ne. I když se pořád snažím vyhýbat životnímu stylu, jaký mají ostatní ovečky.

Proč jsem tedy zvolil tento nadpis, když říkám, že být jiný bylo vlastně zbytečné? Nebylo to zbytečné.

Tím, že jsem dělal věci, na které společnost není zvyklá, jsem se naučil nehledět na názory těch, kteří jsou mi ukradení.

Přestal jsem se zajímat o to, co si o mě myslí lidé, kteří mě nezajímají. Tyto lidi už ani nevídám. Ne, že bych byl asociál, jen radši trávím čas mezi lidmi, kteří mě chápou a se kterými si mám co říct. Nemusím už tak ztrácet čas povrchními dialogy.

Zní to jako jasná věc, proč se bavit s lidmi, které nemám rád. Ale schválně, kolik z vás se stále stýká s lidmi, se kterými nemůžete mluvit na rovinu. Komu z vašich známých byste bez problémů řekli že nešukáte, že hulíte, že chcete jet do Chorvatska na kole? U spousty lidí by jste získali nálepku někoho divného a takové nálepky přeci získávat nechceme.

Já už takové nálepky nesbírám. Lidé, se kterými se stýkám chápou aspoň částečně mé chování. Neodsuzují mě, protože znají mé názory. A  znají mě taky i jinak než jako panice, který hulí a o prázdninách sedne na kolo a ujede někam daleko.

Ale bez toho, abych si prošel tím stádiem „lakování nehtů„, bych se dnes pořád bál, abych náhodou před někým nevypadal jako blbec. Byla to důležitá část, takové sebeuvědomnění. A stálo to za to. Rozhodně vám to doporučuji, je to opravdu super, když máte kolem sebe jen fajn lidi, který máte rádi, kterým důvěřujete a před kterými si nemusíte na nic hrát. Zbavit se těch ostatních sice ze začátku může vypadat nereálně, ale sami poznáte, že když s nimi nebudete delší dobu v kontaktu, tak si na ně ani nevzpomenete.

Ale já jsem se doma nějak přejedl a tak jsem byl mrtvý. Starý Vůdce, by to nějak přešel, hlavně, aby nepřišel o sociální status a vypadal pořád suprově. Já na to seru. Rozvalil jsem se tam na židličku a i když jsem tam seděl sám a dlouho a nic jsem nedělal, bylo mi to jedno.

Je to mnohem lepší pocit, dělat co chci. Neohlížet se na druhé. Chci  tam sám sedět hodinu jak trubka. Proč ne? Chci stát na boku parketu a sledovat ostatní? Proč ne? Chci  tancovat úplně vepředu, aby mě všichni viděli? Proč ne?

Kašlete na sociální status (v minulosti jsem vám radil opak), ten vás akorát ničí. Já třeba půlku akce vypadám jak nějak zoufalec. Můj sociální status je na hovno. Ale mě to nevadí. Vím totiž, že až dostanu dobrou tancovací náladu, tak budu kalit víc než všichni ti ostatní a budu tam až do rána. A vždycky se najde nějaká holka, která po mě bude pokukovat.

A tak to bylo i včera.

Chvilku si tam tancuju a přišla nějaká blondýna. Měla tam nějaký kámoša, ale asi u nich nechtěl tancovat tak tancovala se mnou. Ptala se mě na takový ty klasický balící otázky a tak jsme tancovali.

Byla docela v pohodě, o pár měsíců mladší jako já. Čím víc jsem ji ale poznával, tím horší působila. Když zmínila jak má po škole zajištěné Audi TT a jak už se těší až se naučí driftovat, já si jen říkal, jak je to auto strašně neekologický (nejsem žádnej Zelenej mír, ale tímhle na mě moc nezapůsobíte, fakt ne).

Nejlepší balící hláška byla ale asi to, jak mi řekla, že se nedávno na jedné akci strašně opila, pak půlku akce prospala a až se probudila tak pozvracela půlku boxu. Jahá, tak tímhle si mě omotala kolem prstů, taková holka už se mě nezbaví (tohle myslím ironicky).

Ale když už jsem ji věnoval tolik času, tak nelíbat se s ní by bylo plýtváním mýho času. Líbat uměla docela fajn, ale mě to s piercingem ještě moc nejde. Říkala, že jede ve tři ráno domů. To se zrovna měnil DJ a začali hrát DNB. To je moje srdcovka, jak se dostanu parket, neodejdu dokud nepřestanou hrát. Tak si říkám, jak to bude super, ona zrovna odjede…ale ona neodjela. Začala se chovat nějak divně. Pak přišel pořadatel té párty a varoval mě, že mám asi nějakou zadanou.

No a pak přišel nějakej klučina a říká mi:“Seš mrtvej“. A ještě to řekl skoro nazlobeně , vůbec nevím co ho to popadlo. Co to je dneska za mládež? Jen tak k někomu přijít a říct mu, že je mrtvej. Co kdybych dostal nějakej šok a třeba omdlel. Nebo jsem z toho mohl mít trauma. On vůbec nemyslel na to, co to se mnou může udělat. Naštěstí vím, že jsem nesmrtelnej, takže jsem to bral jako vtip.

Doopravdy je to tak, že jsem někoho z těch klučinů asi nějak pozlobil tím, že jsem se tam tahal s jeho holkou. No ale snad nejsme v pravěku a o holky se už nemlátíme.

Bral jsem to v klidu, ale pak mi ta holka říká, že už bych měl radši jít. Že ať jdu radši domů. WHAT THE FUCK?

Ona mě sbalí, pak přijde nějakej pyčinky a já mám jít jako domů. No to snad nemyslíš vážně? Bylo pár minut po třetí, mě v žilách už místo krve proudily zvuky Drum and bass a ona mi řekne ať jdu domů. No tos uhádla! Ty pyčo já nejsem žádnej Radek (kecám). Já se asi vůbec neznám s pořadatelem, se všema vyhazovačema, s barmanama, djs nebo sakra i se šatnářama. Já jsem tam doma. A ona mi řekne tohle.

Ale nakonec to nebylo špatný. Já jsem stejně přemýšlel, jak se jí co nejdřív zbavit. Tak jsem řekl, že jdu tancovat. Ještě se mi i omluvila.

Neříkám, že jsem neměl strach. Měl. Nemám moc nabušenou postavu a nebiju se. Jenže jsem Vůdce. Přišel jsem na parket a věděl jsem, že tam nebudu sám. A taky že ne. Kolem mě asi 20 známých a už jsem se vůbec nebál, že budou nějaký problémy. Někdo by to mohl moc řešit a schovávat se u vyhazovačů. Já jsem šel úplně dopředu na parket a vystavoval se. Pořád jsem čekal, kde to přijde a způsobí to, že budu mrtvej. Nevím jestli jsem působil tak zabijácky (už pár dnů se neholím) nebo se na mě prostě jen vykašlali, ale jsem pořád živej. Dobře pro vás

Nakonec jsem si suprově zatancoval. A taky jsem se seznámil s jednou fajn holkou, která má taky ráda DNB a umí stepovat líp jak já. Už jsem se po ní kdysi díval, ale to byla ještě zadaná. Teď už není a tak večer asi jedu na další akci, kam má taky přijet. Tak uvidím jak to dopadne.

Shrnutí a rady:

• kašlete na to, jak na akci vypadáte, jak se chováte a jaký máte sociální status, radši se chovejte tak, jak to cítíte
• nebalte zadaný holky je to někdy o hubu
• nemlaťte borce, který balí vaše holky – nejsme v pravěku
• když vám někdo řekne, že jste mrtvej, nemusí to být vždycky pravda (většinou není)

Ale dnes to vidím jinak. Dnes to vidím jako realitu. Pro někoho spíš možná jako paralelní svět. O čem to tu mluvím? Mluvím o tom, jít a začít dělat něco jinak. Přemýšlet jinak, konat jinak. Chovat se jinak. Dělat to co podvědomě cítíme, ale okolí, společnost, zvyky a výchova v nás potlačují a říkají NE. Tohle nemáš dělat. Ty nemáš vybočovat z kolejí, ty nemáš dělat věci, který se od tebe neočekávají a nejsou vhodné. A my to příjímáme a svůj život tak obětujeme pro „dobro společnosti“.

Možná, že to je plýtvání životem, nevím, tohle si nedovolím posuzovat. Možná, že ten pohodlný život, beze změn, beze strachu a s jistotami je ten, který nám nakonec bude vyhovovat a po kterém toužíme. Ale co když ne?

Představte si, že stojíte na křižovatce, která má několik odboček. Čím víc odboček, tím větší je vaše fantazie a vaše možnosti. Někdo možná vidí jen jednu cestu. Vystudovat, najít si dobrou práci, koupit si první auto, mít přítelkyni, která vás bude milovat, založit rodinu a žít poklidný pokojný život. Připadá mi to jako taková univerzální cesta, kterou tu každý vyhledává a snaží se ji projít co nejlépe.

Ale co když někdo vidí i jiné cesty. Určitě takoví lidé jsou a bohudík jich není tak málo, jak jsem si myslel. Ti lidé vidí, že život má i jiné možnosti a nemusíme se spokojit jen s těmi pohodlnými životy. Máme přeci tolik možností! Ať už jde o:

• práci
• bydlení
• přítelkyni
• styl života
• to co chci v životě tvořit

Můžeme se nechat někde zaměstnat a spoléhat na to, že nás to bude bavit a živit po celý náš život. Ale můžeme se rozhodnout i pro jinou možnost. Můžeme zkusit podnikat, založit vlastní firmu a prodávat „kus sebe“. Můžeme si vzít hypotéku, postavit si dům v městečku, kde žiji celý život a založit tam rodinu. Ale také se můžu odstěhovat do úplně jiné části světa, do neznámé kultury, do neznámého prostředí. Nebo se nemusím usazovat a můžu prostě cestovat a žít kočovným životem.

• Proč žít celý život partnerkou, se kterou jsem od střední, když je možnost, že tam někde venku existuje partnerka, se kterou si budeme více rozumět a bude to opravdu „ta pravá“?
• Proč prožít celý život utrácením za konzumní sračky?
• Proč mít značkové oblečení, hezké auto, krásně vybavený dům.?

Můžu žít chudým životem někde v chýši a čas, který jsem strávil vyděláváním na věci, které nepotřebuju, budu trávit pomáháním jiným nebo prostě jen užíváním života.

Neříkám, že to co většina lidí dělá je špatné. Neříkám, ať se všichni změní a dělají to co chci dělat já. Já chci jen říct, že by jsme mohli mít oči trochu víc otevřenější. Jsme jako koně, kteří mají klapky na očích a vidí jen jednu cestu před sebou. Sundejme si ty klapky a rozhlédněme se. Najednou můžeme vidět, kolik možností existuje a kolik cest z naší křižovatky života vede.

Udělat rozhodnutí a vydat se jinou cestou je rozhodně nesnadné. Ne každému se to podaří. Ale ono by stačilo, kdybysme se aspoň pokusili zamyslet nad tím, kterou cestou se vydat a nepromarnit svůj život jen honěním se za nějakým pomyslným štěstím.

Postupem času jsem přešel na styl „být jíný“. Takže jsem si lakoval nehty, nosil sako tam kde ostatní nosí mikiny a nosil trička tam, kde ostatní nosí saka. Ale taky to nebylo ono. Byl jsem sice výrazný a odlišný, ale nestávalo se mi, že by za mnou přišli holky a chtěli se seznámit. Možná párkrát kvůli mým nehtům, ale to  byli beztak nějaký škaredky nebo divný holky, protože jsem s nima nikdy nic neměl.

Pak jsem ale začal sledovat, co nosí ostatní. Hlavní ostatní hezcí kluci. Nemá smysl hledat styl u kluků, jako jsem byl já, tam se nic nenaučíte. Sledujte co nosí ti nejhezčí, jak jsou sladění. A tak jsem začal můj styl měnit. Trochu jsem rozšířil svůj šatník. Nakoupil nový boty, dostal jsem košile, sehnal hezký trička. Mám i kšiltovku (bílorůžovou) ale ta mi moc nesluší. Začínal se ze mě stávat člověk, kterého by někdo mohl nazývat šampónem (ne ten na vlasy). Taková fiflena přenesená na mužskou generaci. A jako správnej šampon už mám i svou taštičku přes rameno. Hledáním a testováním různých kombinací, se mi podařilo najít styl, který mi sedí a hlavně, který je hezký a vidím, že vždy funguje.

Takže, chcete se stát stejným šamponkem jako já? Být stejnou kopií? Určitě ne. Ale já vám dám pár tipů (i když mě možná budou holky s citem pro oblékání kritizovat):

Boty

Mám asi troje, všechny jsou ve stylu Conversek, ale ani jedny nejsou Converse. Proč? Nemám rád velké a oblíbené značky. Ještě nejsem tak starej, abych musel nosit něco víc nóbl, takže tenhle styl mi vyhovuje. Pokud chcete něco univerzálního, jdětě do botů, který jsou bílý. Ty na diskotéce vždycky září. K mýmu stylu jsou ale boty „converse styl“ nejvhodnější.

Rifle

Rifle moc neřeším, protože jsou drahý. Já si drahý oblečení nekupuju, protože na to nemám. Ale přitom často sklízím víc úspěchu než kluci co se oblíkají do Armaniho podobných značek.  Mám rifle za pár stovek. Pro mě je důležitý, aby vypadali zajímavě (nemám rád ty jednoduchý designy) a aby mi padli. Neškodí mít víc barev riflí, protože některý se kombinací trička ve špatné barvě celý vzhled zabíjí.

Pásek

Nejsem ten typ, který svůj pásek ukazuje a chlubí se, že na něm má obrovské logo nějaké firmy. Pásek mám hlavně aby mi nepadali rifle (nejsem totiž žádný špekoun). Někdy může být pásek hezký, například bílý pásek v kombinaci s bílými botami a černými riflemi.

Tričko/Košile

Tohle je u mě jedna z nejhlavnějších částí. Správné tričko nebo košile u mě může udělat pořád styl vyjímečného a přitom krásného. Moje šamponská kombinace je světlý tričko a na to kostkovaná košile s kapucí. Vypadá to asi nějak takhle (odkaz). Mám ji trochu ve světlejčích barvách. Vůbec bych se tady nebál nějakých divokých barev. Lepší je něco pod košilí mít, ale mít ji zaplou (poslední dva knoflíky od shora rozepnuté).

Taška přes rameno

Druhá nejklíčovější část šamponského stylu. Samotná kostkovaná košile je dobrá, ale parádní je až, když přes ní vede pásek od tašky. Taška musí mít ale popruh přes prsa, tím dosáhnete toho správného stylu.

Přívěsky, náramky a další doplňky

Nesmíme zapomínat ale ani na další doplňky, které umocní styl šampóna. Já nosím (falešné) Ed Hardy hodiny, takové ty se širokým páskem. Na druhé ruce mám potom nějaký náramek nebo potítko, podle stylu akce kam vyrážím.

Na krk nějaký tmavý přívěšek, ne řetízek. Řetízek totiž nejde vidět, zatímco přívěšek zaplní „prázdné“ místo okolo krku. Nosím i dva prstýnky, na každé ruce jeden, ale to podle mě není moc podstatné.

Naušnice

Každému správnému šampónkovi se v uších lesknou nějaké kamínky a já nejsem vyjímkou. Musím přiznat, že naušnice dost zlepší vzhled a už bych je nesundal. Propíchnutí nebolí, nemusíte se bát. Já si jedno ucho dokonce propíchnul sám (neodsuzujte mě, nejsem amatér).

Účes

Pokud se mi to podaří, dělám většinou jeden stejný styl účesu. Nahoře a vzadu to tak nějak načechrat, aby mi tam vlasy stáli, ale přitom byli jakoby nagelované a budili dojem toho, že jsou ještě mokré. Vepředu si ofinu ulíznout doprava ale ne moc, aby šla vidět a zasahovala do čela. Takové účesy můžete vidět všude, jsou běžné, ale mě se v mém stylu osvědčili asi nejvíc.

Shrnutí a nedůležitější prvky šamponského stylu:

• boty ve stylu Conversek
• kostkovaná košile
• taška přes rameno
• účes s ulízlou ofinou
• naušnice s třpytivými kamínky

Ono to hraní si na Vůdce, pózování a dělání, že ty holky sbalit nechci vedlo vlastně k tomu, že holky ze mě měli dojem, že se je právě tímto snažím sbalit. Přeci jen pokud se nechovám úplně upřímně, jde to poznat a lidé tak nějak vycítí, jak to ve skutečnosti je. Poté, co jsem se na balení vykašlal se mi zdá, že mám více možností, že se na mě holky více dívají, dostávám víc očních kontaktů i úsměvů.

Je to taky určitě tím, že už jsem si konečně vyladil svůj styl a chodím teď na diskotéky opravdu hezký. Trvalo to sice nějakou dobu, než jsem se naučil dělat dobré kombinace oblečení, účesů a doplňků, ale stálo to za to. Taky chodím večer ven hlavně proto, abych se pobavil. Předtím, když jsem byl Vůdce jsem šel ven a říkal jsem si, že jestli tento víkend nikoho nesbalím, tak to bude strašný propadák. Většinou se mi to nepodařilo a zážitky byli dost o ničem.

Dnes jedu na diskotéku klidně i sám, jedu si zatancovat, jedu mezi lidi. Nepotřebuji balit, vystačím si sám. Zní to dost asexuálně, že? Jenže mě se zdá, že holky najednou vidí, že nejsem jeden z těch trapných šampónů, co si musí na něco hrát a zkouší to na každou druhou.

Samozřejmě ale chci, aby o mě měli holky zájem. Na diskotéce jsem většinou jeden z největších střízlivých extrovertů a většinou mě nepřehlédnete. A o to jde. Proč chodit, otvírat a vytvářet zájem, když se stačí bavit a být zajímavý, aniž byste se holce museli věnovat. Snažím se odlišit hlavně oblečením a tancem a pozoruju, že si toho lidé všímají.

Na jedné diskotéce po mě už několik týdnů pokukuje trojice mladých holek a asi čekají, že je půjdu otevřít. Já o nich vím, ale moc mě nelákají. Jsou jako takový můj fanklub

Občas se stane, že se projeví i nějaká odvážnější a přijde mě oslovit. Například minulý týden za mnou na parket přišla holka, aby mi řekla, že mám hezký šátek. Byl to docela obyčejný šátek a na té akci mělo pár borců podobné šátky, takže pochybuju, že mi přišla říct jen to. Jenže se mi taky nelíbila, tak jsem o ni další zájem neprojevil.

Pár týdnů zpátky za mnou zas přišla holka a řekla mi, že se líbím její kamarádce. Věděl jsem, že mě pozorují a když procházeli, měli jsme s tou kamarádkou dlouhý oční konkakt. Popovídali jsme si, vzal jsem si číslo, další týden jsme měli rande, líbali jsme se. Jenže pak už mě nechtěla, fňuk. Po dlouhé době, co jsem zažil odmítnutí a to se mi zrovna tak líbila. Ale nevadí, už to mám za sebou.

Holku teď mít nemusím, jsem spokojený sám se sebou. Pokud se nějaká možnost naskytne, tak do toho samozřejmě půjdu, ale to, že nejsem pod tlakem z toho, že jsem nezadaný, mě právě dělá tak zajímavým.

Od té doby, co jsem byl Vůdce jsem se dost srovnal sám se sebou, uvědomil si své chyby a přednosti /ano je jich mnohem víc/ a žije se mi mnohem lépe. Už neřeším, který otvírák použít a kterou hláškou sestřelím sebevědomí té fiflence na baru. Prostě jsem takový jaký jsem, upřímný a přirozený. A funguje to.

ps: Tímto článek jsem vlastně shodil všechno, co jsem psal doposud. Ale doopravdy to tak není. Kdybych si neprošel tím stádiem  Vůdce, tak dnes rozhodně nejsem takový jaký jsem.

Napadlo mě, udělat takovej „komunitní projekt“. Vlastně mě takový projekty napadli dva, ten jeden jsem napsal na Facebook ten druhý píšu sem. A co přesně by Crazy Days měli znamenat.

Myslím si, že když už ten život žiju, tak si z něho chci pamatovat co nejvíce. Maximum zážitků, událostí, emocí. Víte co si z roku 2010 pamatuju nejvíc? Nejsou to pocity při maturitě. Nejsou to  holky z diskoték. Je to můj trip do „Chorvatska“. Ten mě taky nejvíc ovlivnil. Pak asi to, jak jsem se rozbil na bmx, i když to už teď moc neřeším. Nebo to, jak jsem 4 dny zkoušel chodit do práce.

Co mají tyhle události společného? Měl jsem z nich strach. Předtím, než jsem jel na ten výlet tak mělo bylo tak 14 dnů každý ráno dost divně. Když jsem měl jít do práce, tak to taky pro mě byl dost zážitek. Ale překonal jsem to, dost mi to dalo a teď to mám hodně vryté v mysli.

A tak si říkám – proč tohle nedělat pravidelně. Ne tak extrémně, ale přeci jen..Proč každý den neudělat jednu věc, ze které máme strach a její (ne)pokoření si zapamatujeme. Protože já si z většiny dnů opravdu nic nepamatuju.

Napadlo mě, co bych třeba mohl udělat v nejbližších dnech:

• vylézt na telefonní vysílač
• oslovit 10 neznámých holek
• jet do Zlína na kole, tam přespat v ubytovně a jet zpátky
• navštívit neznámou exotickou restauraci a tam si dát nějaký šílený jídlo

Tohle jsou moje „výzvy„. Bojím se výšek, bojím se oslovovat, trip do Zlína by mi prospěl, protože bych se tam musel „postarat“ sám o sebe a restaurace..no nemám zrovna rád, když musím jíst někde mimo domov a ještě přitom někde v neznámu, kde nevím jak to funguje. Určitě to nejsou univerzální výzvy, ale o tom to je. Každý má své výzvy, své strachy.

Neříkám, že ty výzvy musíme splnit za každých podmínek. Do Chorvatska jsem vlastně taky nedojel a v práci taky nedělám. Ale jen to, že se o to pokusíme stojí za to!