Články v sérii Trip v Itálii

1. Trip do Itálie, den první
2. Trip do Itálie, den druhý
3. Trip do Itálie, den třetí
4. Trip do Itálie, den čtvrtý – poslední

Ještě během spaní jsem zjistil, že v křoví nejsem sám. Pořád tam něco rachotilo a slyšel nějaký zvuky. Už jsem byl docela v polospánku, ale chtěl jsem zkontrolovat co se děje. Tak otevřu oči a co nevidím. Asi 40 cm od mé hlavy sedí nějaký zvířátko, co vypadalo jako potkan. Chvilku jsem si nebyl jistý, jestli to je pravda. Jak jsem se ale pohnul, tak chudák malej utekl a už se neukázal. Ráno jsem se nasnídal. Měl jsem opět gyros. V mém tripu je to takové typické italské jídlo. Měl jsem gyros celý den včera a dneska to taky jiné nebude.

Na letiště jsem dorazil asi 4 hodiny před odletem. Seděl jsem a četl Martina Edena.

Pak sem objevili nějací dva cyklisti, ne o moc starší než já a začali si pár metrů ode mě skládat kola. Chvilku jsem je sledoval a zjistil, že mluví anglicky. Už jsem si dlouho s nikým nepokecal a navíc mám kola taky rád. Tak jsem zavřel knížku a šel jsem jim pomoct. Byli z Anglie, menší se jmenoval Ben, vyšší zrzek Alex. Dost v pohodě angláni, kteří kola milovali snad ještě víc než já. Strávil jsem s nima skoro celou dobu až do odletu. Když jsem od nich odcházel, měl jsem super náladu.

Jsem na sebe docela pyšnej, nečekal jsem, že si angličtinu budu tak dobře dávat. Mluvím většinou bez větších problémů plynule, i když někdy mi asi dost lítají časy (minulost, budoucnost).

Při bezpečnostní kontrole mě tentokrát prohlíželi batoh, kde jsem si zapomenul moji vodu. Hehe. Tuhle petku jsem měl od středy až do pátku, napouštěl jsem si do ní vodu z nádraží nebo na ubytovně. Vydržel jsem tak bez problémů celej trip. V letadle se mi podařilo sednout si k okýnku, takže to bylo trošku zajímavější, ale stejně to nebylo tak úžasný jak jsem čekal. V Bratislavě už to pak byla docela nuda, koupil jsem si dvě dvanáctky, balení Horalek ve slevě a šel jsem čekat na autobusový nádraží na bus Student Agency, kterej mě zavezl do Brna.

Domů jsem dorazil v 10 večer, v jedenáct jsem už šel ale zas na místní majáles, pochlubit se zážitky z cesty. To už je ale jinej příběh…

Články v sérii Trip v Itálii

1. Trip do Itálie, den první
2. Trip do Itálie, den druhý
3. Trip do Itálie, den třetí
4. Trip do Itálie, den čtvrtý – poslední

Dnes jsem se probudil ve svém pokoji, ale i po dlouhém spánku jsem vstal trochu unavený. Vyrazim jsem z ubytovny zpátky do městečka Desenzano a odtud do Brescie (mapa). Nasnídal jsem se vody, potřeboval jsem co nejvíc ušetřit. Ne, že bych neměl možnost peníze získat, ale nechtěl jsem zbytečně vybírat z účtu. Z předchozího dne mi zbývala ještě půlka gyrosu, kterej jsem si dal na oběd. Ještě v Desenzanu jsem ale nakonec vybral 20 euro, takže už jsem byl zase v pohodě. V Brescii jsem si nakoupil jídlo dopředu, nejlevnější varianta byli gyrosy. Měl jsem tři a ty jsem se snažil rozdělit na dnešní a zítrejší jídelníček. Bylo už odpoledne, když jsem se vyrazil najíst do místního parku. Cestou po parku na mě ale zavolal nějakej africaman (mimochodem, černochů je v Itálii fakt hodně).

What do you need man?, ptám se ho. Žeprej jestli nechcu nějakou marihuanu. Nevím, jak poznal, že jsem správná cílovka, ale byl jsem jeho. Nejsem žádná fetka, ale proti marihuaně nejsem.  Ptám se na cenu za gram (v Česku 100-250 kč). On měl za 20 euro. Pěkně drahý. Chtěl jsem jenom půl gramu, navrhl 15 euro. Byla to dost nastřelená cena, ale šel jsem do toho. Zašli jsme koupit papírky a zapalovač, cestou mi ukázal zboží. Všechno co měl bylo dohromady sotva 0,4 gramu, ale nakonec jsem mu dal 20 euro a vzal to všechno. Když jsem to kupoval, tak mi bylo jasný, že to je šílená cena, ale bral jsem to jako zážitek.

Pak jsme to šli ubalit a potkali jsme ještě jednoho africamana. Rozpálili jsme jointa přímo v parku, asi 100 metrů od místní hlídkující milice, ale no problem. Byl to ale strašnej shit, hodně tabáku, trávy jen trochu. Zamotala se mi hlava měl jsem takovej divnej pocit, ale to byl asi ten tabák /nikdy předtím jsem cigaretu neměl/. Čekal jsem tedy na účinky trávy, ty se ale nedostavili. Nějak jsem byl ale unavenej, tak jsem si šel sednou na lavečku a odpočíval jsem. Mrknu do peněženky a zjistil jsem, že po těchto drogových nákupech jsem zas na suchu a nemám na vlak. Říkám si ale, v pohodě vyberu z účtu.

Jdu do bankomatu. Malej problém. Bankomat hlásí, že jsem ráno vyčerpal denní limit a že už vybrat nemůžu. No super kurva. Ještě, že jsem u sebe měl těch 700 kč. Naštěstí je Brescia docela velký město a tak jsem tam našel směnárnu a za dost nevýhodnej kurs jsem dostal 16 euro. I když setkání s africamanem po všech stránkách vypadá nevýhodně, jedno plus tam bylo. Neměl jsem totiž vůbec chuť na jídlo a tak mi gyrosy vystačily na delší dobu.

Navečer jsem se vrátil do Bergama, odkud další den letím. Sice už nemám mapu města, ale i tak se mi podařilo pomocí nějakýho kompasu v hlavě dostat se z centra na pole, kde jsme spali. Dokonce jsem došel až na letiště, zkontroloval jak to tam funguje. Potom jsem se vrátil asi kilometr na takovou louku mezi dálnicí a rychlostní silnicí, kde jsem v zákrytu křoví zabydlel.

Usínání sice nebylo nejpříjemnější, každou půlhodinu vzlétalo letadlo, asi 100 metrů z každé strany silnice a navíc se ještě začalo blýskat. Nakonec jsem ale usnul.

Články v sérii Trip v Itálii

1. Trip do Itálie, den první
2. Trip do Itálie, den druhý
3. Trip do Itálie, den třetí
4. Trip do Itálie, den čtvrtý – poslední

Někdy v březnu jsem si zkusil si u Ryanairu koupit levný letenky. Podařilo se a měl jsem asi za 600 Kč letenky z Bratislavy do Berghama (nedaleko Milána). Z Bratislavy jsem letěl, protože mi to poradila kamarádka. Na letenky jsem úplně zapomněl a to, že letím jsem se dozvěděl pár dnů před odletem. Byl jsem docela nervozní z toho jak to na letišti zvládnu (první let), ale nejsem pyča a zvládl jsem to. Plánoval jsem to jako takovej low-cost výlet, žádný velký utrácení. To sice nevyšlo tak úplně podle mých představ, ale mohl jsem utratit mnohem víc.

Tak a teď se konečně dostávám k přepisu mýho deníčku (předem se omlouvám za zmatky s mícháním minulého a přítomného času, psal jsem to tak různě):

Jsem už v Bratislavě. Dopoledne v 9 jsem jel se Student Agency z Brna. Před jedenáctou jsme byli v Blavě a pak jsem dvě hodiny chodil po městě. Teď už mám všechny cíle, který byli pro Bratislavu určený splněny (najít bus na letiště, koupit mapu Itálie a naobědvat se). Zatím žádné zážitky. Dal jsem nějaké socce cheesa, co sem měl na svačinu. Stejně to je nějakej McShit. Byl jsem se mrknout v nákupním centru, mají tam super záchody s obrovskýma zrcadlama. Přemýšlel jsem, že bych se tam vyfotil, tak mi to slušelo. Ale (už) nejsem žádnej nafiflenej šampon. Teprve dneska se do té Itálie těším.

Po příletu

Let byl docela v pohodě, na letišti žádný problémy, ale nechal jsem si klíčky v kapse tak mě prohledávali u takových těch pípacích stojanů. Nejvíc zvláštní byl asi start, kdy jsem se cítil trochu nestabilně a to nemám moc rád. Let samotnej je už pak docela nuda.

Bergamo (mapa)

V Bergamu pršelo, ale i tak tam bylo teplo. Rozhodoval jsem se, jakej si koupit lístek, jestli do Milana nebo do centra Bergama. Nakonec jsem skončil v Bergamu. Když jsem dorazil do centra, neměl jsem tušení co budu dělat a kde se vyspím. Hotel nepřipadal v úvahu, tohle je lowcost trip. Měl jsem v plánu navštívit jedno městečko severně. Poslední vlak mi jel asi za čtvrt hodiny. Jízdenky se kupovali v automatech. Nějak jsem se tam zasekl při pomáhání a vysvětlování ostatním Italům a turistům, jak to funguje, že mi ten vlak ujel. Stejně sem ještě neměl koupenou jízdenku. Potkal jsem tam Nikitu  z Běloruska, kterej mi říkal, jakýho tam mají diktátora a že to je docela na nic.

Pak jsem se vydal  hledat jídlo a místo na spaní. Tohle nebyla zrovna moje nejoblíbenější část. Bergamo nepatří mezi turistické destinace, bylo úterý pozdě večer a letní sezona taky ještě neprobíhá. Takže většinou všude zavřené, na ulicích jen pár lidí..Podařilo se mi sehnat docela levnou pizzu a prodavač mě vysvětlil, kudy jít k hostelu. Naváděl mě ale italsky a asi jsem někde špatně odbočil, protože jsem to nenašel. Objevil jsem jen 4 hvězdičkovej hotel, kterej jsem ani nezkoušel.  Trochu bezradnej jsem si sedl ke křoví na křižovatce, začal jíst pizzu když najednou z křoví něco vylezlo. Nevím jestli to byl chlap transvestita (nevím teď to přesný označení), nebo divná děvka. Hledí to na mě, já na to. Začalo to na mě něco italsky. Já ještě plnou pusu pizzy říkám:“Only inglese“. K mýmu překvapení to taky umělo anglicky. Vysvětlilo mi to, jak se dostat k levnějšímu hotelu. Tam po mě chtěli ale 65 euro za noc. No jasně pane recepční, tos uhádl. Říkám, že si půjdu vybrat do bankomatu a vrátím se. Už jsem se nevrátil.

Tak jsem pořád bloudil městem, když jsem narazil na dalšího turistu s batohem.  Taky hledal hostel. Připojil jsem se k němu. Byl to Adam z Polska, o něco víc hardcore cestovatel jak já. Spolu jsme se vydali hledat levnej hostel. Úspěch jsem měli stejný jako já. Adam ale říkal, že cestou z letiště objevil dobrej flek, kde by se dalo přespat ve spacáku. Ten jsem samozřejmě měl. Od jednoho taxikáře jsme dostali mapu a Adam nás vynavigoval ven z města. Cestou na flek jsme ale objevili hezký pole a tam jsme nakonec usnuli.

Na Facebooku jsem byl pozvanej na jednu DNB /drum and bass/ akci. DNB miluju a navíc tam jela jedna holka, která je fajn. Jenže to je trochu z ruky a busy tam jedou blbě. Tak jsem se rozhodl, že tam pojedu na kole. 22km. Vyrazil jsem tak ve čtvrt na deset. O půl jedenácté jsem byl ve vesnici, ale než jsem to našel, zaparkoval a zase se vrátil bylo něco před 11. Vlastně ani nevím proč o tom čase mluvím, ale to je jedno. Byla to ale povedená akce. Takovej tunel v hospodě a na konci dj a hopsající drameři. Hned jsem se tam usídlil, koupil si pivo a za chvíli ze mě byl taky hopsající dramer. Pak jsem potkal tu fajn holku, pak ještě jednu fajn holku, pak nějakýho borca co mi prodal Bílý rusko. Pak jsem šlapal domů a cestou málem usnul.

Ale málem bych zapomněl na to nejlepší, na DNB. Hráli tam úplně dobře a i když jsem ne vždycky jel přesně do rytmu nešlo to ani poznat. Hlavně jsem navíc dělal nějaký nový kroky v dnb stepu, který jsem se předtím nikdy neučil a najednou šly sami. Super pocit. Tehdy jsem se cítil jak v jiným světě. Okolo tma, poblikávající lasery, zvláštní zvuky z repráků, v jedné ruce zelí, v druhé pivo…jestli proti tomu bude někdo v komentářích něco mít tak mu to smažu

V sobotu jsem celej den spal. Pak jsem se probudil a jel na diskotéku. Ta byla ale o ničem. Sice jsem si úplně náhodou zatancoval s nějakýma holkama, ale pak to bylo nudný. Ale k těm holkám . Zahlédl jsem na parketě kamarádku, tak jsem ji šel pozdravit. Její spolutanečnice si mě hned vzala a tancovali jsme spolu. Už se s ní trochu znám, takže to nebylo jen tak. Úplně jsem pak cítil, jak jsme se dotýkali prstama (ještě abych to necítil, žejo pyčo), ale jakože tak jinak. Ona je totiž zadaná a její borec nás celou dobu sledovat asi metr a půl daleko.

Pak jsem byl na parketě a najednou jsem tancoval s nějakou holkou. Ona přišla, já bych se neodvážil. Bylo to fajn, takový nebalící prostě jsme si zatancovali a pak šli každej po svým. To se musím naučit, super věc.

Tento víkend to rozhodně vyhrálo DNB. Na diskotéky se mi už ani nechce jezdit, jsou tam ve skutečnosti horší lidi /a osobnosti/ než na dramech.

Ale já jsem se doma nějak přejedl a tak jsem byl mrtvý. Starý Vůdce, by to nějak přešel, hlavně, aby nepřišel o sociální status a vypadal pořád suprově. Já na to seru. Rozvalil jsem se tam na židličku a i když jsem tam seděl sám a dlouho a nic jsem nedělal, bylo mi to jedno.

Je to mnohem lepší pocit, dělat co chci. Neohlížet se na druhé. Chci  tam sám sedět hodinu jak trubka. Proč ne? Chci stát na boku parketu a sledovat ostatní? Proč ne? Chci  tancovat úplně vepředu, aby mě všichni viděli? Proč ne?

Kašlete na sociální status, ten vás akorát ničí. Já třeba půlku akce vypadám jak nějak zoufalec. Můj sociální status je na hovno. Ale mě to nevadí. Vím totiž, že až dostanu dobrou tancovací náladu, tak budu kalit víc než všichni ti ostatní a budu tam až do rána. A vždycky se najde nějaká holka, která po mě bude pokukovat.

A tak to bylo i včera. Chvilku si tam tancuju a přišla nějaká blondýna. Měla tam nějaký kámoša, ale asi u nich nechtěl tancovat tak tancovala se mnou. Ptala se mě na takový ty klasický balící otázky a tak jsme tancovali. Byla docela v pohodě, o pár měsíců mladší jako já. Čím víc jsem ji ale poznával, tím horší působila. Když zmínila jak má po škole zajištěné Audi TT a jak už se těší až se naučí driftovat, já si jen říkal, jak je to auto strašně neekologický (nejsem žádnej Zelenej mír, ale tímhle na mě moc nezapůsobíte, fakt ne). Nejlepší balící hláška byla ale asi to, jak mi řekla, že se nedávno na jedné akci strašně opila, pak půlku akce prospala a až se probudila tak pozvracela půlku boxu. Jahá, tak tímhle si mě omotala kolem prstů, taková holka už se mě nezbaví (tohle myslím ironicky).

Ale když už jsem ji věnoval tolik času, tak nelíbat se s ní by bylo plýtváním mýho času. Líbat uměla docela fajn, ale mě to s piercingem ještě moc nejde. Říkala, že jede ve tři ráno domů. To se zrovna měnil DJ a začali hrát DNB. To je moje srdcovka, jak se dostanu parket, neodejdu dokud nepřestanou hrát. Tak si říkám, jak to bude super, ona zrovna odjede…ale ona neodjela. Začala se chovat nějak divně. Pak přišel pořadatel té párty a varoval mě, že mám asi nějakou zadanou.

No a pak přišel nějakej klučina a říká mi:“Seš mrtvej“. A ještě to řekl skoro nazlobeně , vůbec nevím co ho to popadlo. Co to je dneska za mládež? Jen tak k někomu přijít a říct mu, že je mrtvej. Co kdybych dostal nějakej šok a třeba omdlel. Nebo jsem z toho mohl mít trauma. On vůbec nemyslel na to, co to se mnou může udělat. Naštěstí vím, že jsem nesmrtelnej, takže jsem to bral jako vtip.

Doopravdy je to tak, že jsem někoho z těch klučinů asi nějak pozlobil tím, že jsem se tam tahal s jeho holkou. No ale snad nejsme v pravěku a o holky se už nemlátíme.

Bral jsem to v klidu, ale pak mi ta holka říká, že už bych měl radši jít. Že ať jdu radši domů. WHAT THE FUCK?

Ona mě sbalí, pak přijde nějakej pyčinky a já mám jít jako domů. No to snad nemyslíš vážně? Bylo pár minut po třetí, mě v žilách už místo krve proudily zvuky Drum and bass a ona mi řekne ať jdu domů. No tos uhádla! Ty pyčo já nejsem žádnej Radek (kecám). Já se asi vůbec neznám s pořadatelem, se všema vyhazovačema, s barmanama, djs nebo sakra i se šatnářama. Já jsem tam doma. A ona mi řekne tohle.

Ale nakonec to nebylo špatný. Já jsem stejně přemýšlel, jak se jí co nejdřív zbavit. Tak jsem řekl, že jdu tancovat. Ještě se mi i omluvila.

Neříkám, že jsem neměl strach. Měl. Nemám moc nabušenou postavu a nebiju se. Jenže jsem Vůdce. Přišel jsem na parket a věděl jsem, že tam nebudu sám. A taky že ne. Kolem mě asi 20 známých a už jsem se vůbec nebál, že budou nějaký problémy. Někdo by to mohl moc řešit a schovávat se u vyhazovačů. Já jsem šel úplně dopředu na parket a vystavoval se. Pořád jsem čekal, kde to přijde a způsobí to, že budu mrtvej. Nevím jestli jsem působil tak zabijácky (už pár dnů se neholím) nebo se na mě prostě jen vykašlali, ale jsem pořád živej. Dobře pro vás

Nakonec jsem si suprově zatancoval. A taky jsem se seznámil s jednou fajn holkou, která má taky ráda DNB a umí stepovat líp jak já. Už jsem se po ní kdysi díval, ale to byla ještě zadaná. Teď už není a tak večer asi jedu na další akci, kam má taky přijet. Tak uvidím jak to dopadne.

Shrnutí a rady:

• kašlete na to, jak na akci vypadáte, jak se chováte a jaký máte sociální status, radši se chovejte tak, jak to cítíte
• nebalte zadaný holky je to někdy o hubu
• nemlaťte borce, který balí vaše holky – nejsme v pravěku
• když vám někdo řekne, že jste mrtvej, nemusí to být vždycky pravda (většinou není)

Teď budu zas jen blogovat. Teda neříkám, že zase začnu pravidelně psát, to neslibuju. Ale budu psát spíš blogerský příspěvky, než magazínový články o tom, jak na holky.

Taky jsem se před chvílí rozhodl, že letos vyrazím minimálně na jeden trip. Jeden chci udělat asi tak na týden, na kole, spát pod stanem. Něco jako Trip do Chorvatska, jenže kratší a promyšlenější. Pak bych chtěl taky začít cestovat s prknem. Mám longboard a s tím bych chtěl vždycky někam vyrazit – busem, vlakem nebo na kole – a sjet si pár dobrých kopců.

Už se dost těším na léto. Letos se chci taky odstěhovat, asi tak v období červen-říjen. Nevím ještě přesně kam, důležitý teď je, abych měl dostatečně vysokej příjem na přežití. Chtěl bych někam do pronájmu, určitě ne žádný velký město jako Praha nebo Brno.

Holkám se teď moc nevěnuju, na diskotéky jezdím spíš tancovat než balit. Sice by mě vždycky spoustu holek chtělo, ale já jsem nějakej línej a neschopnej. Hlavně se mi nechce, protože by mě pak akorát otravovali. Jsem moc sobec, chci mít čas hlavně pro sebe.

Teď se zrovna učím tancovat Melbourne Shuffle nebo prostě jen shuffle. Chci se v tom ještě dost zlepšit, stejně jako v DNB stepu. A taky se chci naučit něco víc z Tectonicu (ale to jen nějaký komba) a určitě C-walk.

Mám toho v plánu dost, tak snad se toho budu držet a vyjde mi to.

Články v sérii Trip do Chorvatska

1. Trip do Chorvatska!
2. Trip do Chorvatska – den první
3. Trip do Chorvatska – den druhý
4. Trip do Chorvatska – den třetí
5. Trip do Chorvatska – den čtvrtý
6. Trip do Chorvatska – den pátý, poslední

Pátek 2.7.

Včera jsem se hezky umyl. Po tmě jsem doběhl bramborovým polem až k zavlažování. Pak jsem ale zjistil, že tam, kde zavlažování dosáhne je bahno. Ale pořádný, čvachtavý. Tak jsem byl od pasu nahoru vysprchovanej, ale dole jsem byl jako bych vylezl z bahenní koupele.

Ráno jsem se probudil, slunko už dost svítilo. Nemám žádnej časoměřič, tak nemůžu říct kolik bylo přesně hodin. Zjistil jsem několik nehezkých věcí. Nemám foťák ani moje super zelený tílko. To mě fak dost nasralo, hlavně ten foťák. Pak jsem zjistil, že se mi vůbec nechce šlapat. Ujel jsem asi 20km a dost vážně jsem začal přemýšlet o tom, že něco stopnu nebo chcípnu. V Dunaji jsem si vypral kraťasy a triko. Okolo jezdily velký lodě s turistama a dělaly vlny. Jak se tak ale teď dívám, praní bylo zbytečný, už je to zas všecko špinavý.

Po praní jsem si byl ve Špáru koupit vodu a repelent. Byl to tam samej Slovák. Jezdí tady plno kabrioletů, fakt plno. A taky jsou tady hezký chodníky pro cyklisty, to oceňuju hlavně při tom provozu. A celkově se mi zdá, že tu mají ten cestovní vychytanější. V každé malé vesničce nějaká restauračka, nějakou stánek u silnice. A reklamní značení všude možně. Někdy odpoledne, tak po 40km jsem si frčel po hlavním tahu. Vidím hezkou odbočku a říkám si, zas nějaká cyklostezka. Vypadá to jako zkratka. Je to sice dál, ale zato horší cesta. Kurva fakt že jo! Fuj už nikdy zkratky. Jel jsem do nějakých polí, pak jsem se dostal na silnice, který nejsou na mapě a asi jsem špatně odbočil. Dostal jsem se do nějakýho vojenskýho areálu, kterej je na mapě značenej uprostřed ničeho. Super. Aspoň nějakej hydrant tady je, značenej. Jedu tam, ale je dost festovně zavřenej, asi nebude pro mě. Z baráku vylíza nějakej uniformovák a dívá se po mě, tak radši mažu pryč.

Tou zkratkou jsem si najel tak 15km, zrovna v těch největších vedrech. Nakonec jsem se ale dostal do cíle a ujel tu plánovanou 100km trasu. V Eisenstadtu se mi podařilo chytnout druhej dech. Je to tam hezký. Projížděl jsem tam už v podvečer, začínali svítit restauračky a bary a tak. A taky jsou tam dvě hezký brunetky, který se po mě dívali. Dost to nechápu, vypadal jsem jak nějakej špina z Špinavé Lhotky. Spěchal jsem, protože mi ještě chyběl dost velkej kus cesty a slunko nevypadalo, že by se tam nahoře chtělo zdržovat.

Ale aspoň se líp šlape. Přijel jsem do Mattersburgu, tam už to svítilo všechno, hlavně ty pizzerky. Hmm, pizza. Já zrovna večeřím Vysočinu, kterou jsem měl taky včera na oběd i na večeři a dneska na oběd. Stanuju teď na takové hezké stráni, líbí se mi tu. Pode mnou je nějaká chatka, tam se teď kalí. Mají tam taky poníky. A grilujou, voní to až sem ke mě.

Jo ještě jsem si teď vzpomněl. Včera se mě zdálo, že mě ve stanu někdo zabíjí. Dvakrát. Naštěstí se jen stačí otočit napravo a je to v klidu. Nakonec nemám ani takovej strach ze tmy jako jsem čekal. Zatím je to až na ten těžkej batoh v pohodě. Zvládám už rychlý hlavní silnice za plnýho provozu, točím se na kruháčích, klopím serpentíny. Ty byly bezva.

Přemýšlel jsem, že ještě vyrazím do města, ale asi zas nic. Je to dost daleko a jsem unavenej. Zítra mě čeká ještě jeden úsek kdy přespím v Rakousku a pak hurá do Slovinska.

Články v sérii Trip do Chorvatska

1. Trip do Chorvatska!
2. Trip do Chorvatska – den první
3. Trip do Chorvatska – den druhý
4. Trip do Chorvatska – den třetí
5. Trip do Chorvatska – den čtvrtý
6. Trip do Chorvatska – den pátý, poslední

Čtvrtek 1.7

Ležím znaven ve svém stanu nedaleko rakouského městečka Marchegg. Je mi trochu špatně, ale ne nijak víc než mi bylo poslední měsíc. Sleduju dobývající se komáry a zabíjím ty, kterým se podařilo proniknout, když jsem vcházel. Stan hnusně smrdí. Myslel jsem si, že mu doma pes nic neudělal. Udělal, pochcal ho. Ale komáry to neodlákalo. Je jich tu fakt hodně. Když jsem stavěl stan, musel jsem tu pořád poskakovat jako při nějakým šamanským rituálu smrti. No jo, stanuju totiž v takovým hodně zarostlým poli, asi už to není ani pole a vedle je rybník. Nic moc kombinace.

A co cesta? Únavná. Nohy a záda ok, jen zadek při šlapání bolí. Už v Malackách jsem přemýšlel, jestli to nezapíchnout, pak jsem to ale odložil na hranice ale nakonec jsem ujel celou trasu, kterou jsem naplánoval na dnešní den. Posledních asi 20km mě HODNĚ nakopla muzika z mé mptrojky.

Teď jsem si vzpomněl na pár srandovních věcí ohledně Google map. Ukazují sice hranice přes řeku, ale člověk by tam čekal most. Přijedu na hranice a most nikde. Místo toho tam funguje převozní služba. Dostal jsem slevu a konečně s někým pokecal. Jinak nic zajímavýho, jen šlapání. Vlastně jsem se trochu vykoupal, kousek za Slovenskýma hranicema, ale nic moc to nebylo.

Myslel jsem si, že bych si šel projít noční Marchegg, vypadal docela hezky. Ale je to svinsky daleko a je tu tolik komárů, že bych tam přišel bez krve (nemám totiž repelent). Chystám se teď, že se půjdu vysprchovat pod zavlažování vedlejšího pole, jestli mi to nevypnou. Musím ještě počkat až se setmí. Stojí tam nějakej traktor a nemám chuť se s nějakým traktoristou tady honit po polích.

Poznámka: Potřebuju víc vody!

Líbila se mi, ale je to docela opačná metoda, na kterou jsem byl zvyklý předtím. Než jsem zjistil, že existuje Mode One, jel jsem něčím jako upravená Mysteryho metoda (článek Jak sbalit holku je na tom postaven). Pokud dobře zvládáte Mysteryho metodu, dokážete se přizpůsobit tak, aby jste sbalili takřka každou holku. Nebo aspoň tu většinu. Jen vyberete správnou sestavu, kterou na ni použijete a jedete. Předtím se mi to líbilo, teď už jsem zas jiný a chci něco, co bude víc vypovídat o mě. K čemu jsou přetvářky, naučené triky, příběhy. Čím bychom se pak lišili od ostatních?

Před pár dny jsem se ještě začetl do Natural Game. To je právě o přirozenosti a tom, co opravdu jste. Ještě to nemám moc prostudované, ale líbí se mi to. Později o tom taky napíšu. Důležité je, že jsem načerpal novou teorii, přišel čas přejít k praxi…

Minulý víkend jsem se dostal na jednu velkou letní párty, kde byla velká spousta holek. Neměl jsem ale úplně volné ruce, měl jsem ještě dva známé a potřeboval jsem se jich „zbavit“. Najít jim zábavu, abych se mohl věnovat sobě. Sice se mi to moc nelíbilo, ale vylepšil jsem svoje metody ve zbavování se otravných borců, kteří obletují vaši oběť. Potřebovali jsme pro našeho známého uvolnit jednu holku a zbylo to na mě. Co dělat?

Vetřel jsem se do skupiny, odstrčil lehce holku a hned ji upozornil, proč mě neseznámí se svými kamarády. Oni obrátili pozornost na mě, protože jsem si dovolil strčit do jejich momentální oběti. Pak už stačilo podržet borce takovými lacinými kecy typu odkud jsou, zda sem jezdí často, jestli tu mají nějaký holky…Pár minut a holka, kvůli které jsem přišel odlákat pozornost se ze skupiny vytratila a můj známý už si jí mohl pohlídat.

Pak jsem tam potkal bývalého spolužáka, který mě pozval na panáka. Napadlo mě, že se mu odvděčím tím, že se mu pokusím sehnat nějakou holku. Sice už byly pozdní hodiny a holek dost ubylo, ale stále tu bylo něco na výběr. Hned jak jsme vypili panáka, říkám mu:

„Ukaž mi na nejbližší holky co vypadají slušně..“

Ukázal a já jsem vyrazil. Než uběhli 3 sekundy, stál jsem u nich a otevřel je takovou klasikou:

„Tak holky, už jsem tady, nemusíte dál čekat“.

Holky se překvapeně otočili a dívali se, kdo to za nimi přišel. Jen co se otočili, jsem si uvědomil, že tu hezčí z nich docela znám, ona mě ale ne. Měl jsem téma ke konverzaci jisté. Holky jsou strašně zvědavé, když jde o věci, které o nich víte a oni neví, odkud je víte. Sám jsem zamlčoval svoji identitu a mluvil jen o ní. Byla překvapená, kolik toho vím. Poté se připojil i můj známý, který projevil nečekané zkušenosti ve wingování. Bohužel ve fázi, kdy to začalo být zajímavé holky prohlásili, že jim jede autobus. Nejspíš to byla pravda, ale kdoví…(ta hezčí si mě přidala na Facebooku, bohužel je zadaná)

Vzal jsem winga a šli jsme dál. Vidím lavečku, uprostřed ní dvě holky.

Přišel jsem a ukazuju na pravé volné místo:

„Tady si sednu já a tady si sedne můj kamarád (ukážu na levé volné místo)“.

Holky byli opět překvapené, ale nic nenamítali. Chvíli jsme udržovali konverzaci, zjistili odkud jsou ale podrobnosti si nepamatuju. Kamarádovi někdo volá, že musí odjet ať přijde na smluvené místo. Nevím, zda wing věděl, kde to je, ale neptal jsem se.

Přikročil jsem k dvě mladým holkám a hned se ptám, kudy vede k tomu místu cesta. Nevěděli, ale jejich kamarádi, kteří je obléhali poradili. Měl jsem žízeň, tak jsem zkusil požádat holku o Colu. Hned mi ji nabízela, i když mě vůbec neznala. Na oplátku celá jejich parta dostala mé vizitky Wing věděl kam má jít, tak jsme se rozloučili a zůstal jsem na balení sám. To ale vůbec nevadilo.

Vůdce byl rozjetý jako vlak. Každé otevření vás totiž tak nakopne, že přestanete mít strach. A tím myslím úplně. Prostě vidím holky a jdu. Zkusím to, vyjde to nebo ne. Když ne, otočím se, a jdu za nejbližšími holkami. Tak jsem to později udělal asi 3x. Jeden dvojset jsem otevřel s tím, jestli mě zabaví 5 minut, než mi přijede odvoz. Moc se nechytali, tak jsem jim trochu strhl sebevědomí. Cítil jsem, že kdybych měl 5 minut, tak je ukecám a chytli by se. Bohužel jim přijel taxík. Už jsme stáli přes párty, všichni chodili domů…zbývala poslední velká parta namixovaných holek a kluků. Bylo jich dost, tak 10-15.

Mám přijít jen tak, bez otvíráku mezi tak velkou skupinu neznámých lidí a snažit se je všechny zaujmout. Sakra bude to těžký. Nevím. VŮDCE! Vždyť jsem sakra VŮDCE! Šel jsem, sebevědomí vyšší než všichni v té partě dohromady. Nic mě nemohlo rozhodit.

Přišel jsem přímo doprostřed a říkám: „Holky podržte mi bundu“.

Všichni se na mě otočili a podívali se co tam dělám. Hodně udivené pohledy.

„Já ti ji klidně podržím“..ozvala se jedna holka, co seděla na patníku.

Sundal jsem jí a ptám se holek, jestli mi to sluší víc s bundou nebo bez bundy. Začali tam o tom diskutovat a hodnotit mě, já jsem to nějak komentoval. Myslím, že byli z Brna. Ale to už přijíždí můj odvoz a já nasedám a odjíždím, plný energie. Věděl jsem, že nemám ani jedno číslo. Ale cítil jsem, že ty nové metody jsou přesně to, co teď chci. Přesně pro Vůdce.

Pokračování v dalším článku

Než jsem začal s balením, byl jsem dost možná introvert. Takový ten typ co se nerad ukazuje, nemluví když nemusí, radši si sedne někam bokem. Pak jsem objevil pickup. A tam jsem zjistil, že je potřeba být jiný. Musíte být ve středu pozornosti, s holkama musíte kecat úplně o všem, musíte být VŮDCE! Tak jsem se začal měnit, ale všechno to bylo takové umělé. Něco jsem se naučil a tak jak jsem to přečetl jsem to zkoušel na holky. Nešlo jen o naučené věty, šlo i různé fígle, o to jak máte stát, jak chodit, jak vyzařovat to, že jste Vůdce. Člověk se to pomalu učí, musí na to myslet, občas na to zapomene. Je z toho ještě cítit ta nervozita, je to prostě hrané.

Ale když se teď dívám na akce, kde jsem byl týden, čtrnáct dní zpátky, uvědomuju si, že už vlastně nic hraného nedělám. Pickup jsem teď docela studovat přestal, mám ještě pár oblíbených věcí, který si rád přečtu, ale u nás už toho není tolik, co bych mohl studovat teoreticky. Teď už vlastně jsem jen to, co je opravdu ve mě. Mé opravdové já.

Když si občas uvědomím, jak stojím, jak chodím – většinou ze mě tak nějak vyzařuje to, že se nebojím, že jsem vůdce. Už mi prostě i dělá zle, když někde musím stát v rohu, nevýrazně. A poznali to i ostatní. Během mé přeměny to na ně tak nějak působilo a teď se mi stane, že mě lidi posílají ať je vedu, ať jim ukážu tamto, ať je dostanu k baru. Nejde o to, že by mě využívali, ale prostě se necítí tak jako já. Vadí jim, když se musí protláčet davem jako první. Mě ne. Jsem prostě alfa, to místo si tam udělám.

Naštěstí nepiju (až na vyjímky), takže si můžu všechno co se večer dělo zpětně promítnout a říkat si co jsem dělal blbě, jak jsem se choval. A právě to mi ukázalo, jak moc velký vliv na mě balení (nebo spíš pickup) má. Je to opravdu velký zásah do vaší osobnosti, mě to přetvořilo v někoho jiného, hlavně ta část mě, kterou znáte jen krátce. Ale říkám si, že to není tak špatné. Má to své výhody a své nevýhody. Je to jen na každém z nás, zda do toho chce jít a počítá s tím, že se prostě bude muset změnit.