Na diskotékách potkáte plno tanečníků. Někteří to umí opravdu dobře, těm vždycky závidím a snažím se od nich něco pochytit.

To bych doporučil i vám – sledujte okolí, dívejte se na jejich pohyby a ty, které vám přijdou zajímavé, dobré a snadné si prostě „půjčte“ a používejte taky.

Musíte mít ale nějaký základ. Nemá smysl vám to popisovat, protože se mi podařilo najít videa, která mi někdo doporučoval a ty jsou opravdu ideální pro začátečníky.

S těmito základy si můžete vystačit. Samozřejmě, že tancování na diskotékách není o tom, že se naučíte několik kroků, které provádíte neustále dokole, ale když se podíváte na spoustu lidí, tak u nich moc kreativity nepostřehnete. Plno lidí totiž dělá zhruba deset pohybů, které neustále opakují – to ale vůbec nevadí a nevypadá to špatně.

Rytmus

Důležité je při tancování držet se rytmu, toho základního tempa, které slyšíte. I když budete dělat pouze krok-sem, krok-tam, ale budete v rytmu, tak to nebude vypadat špatně. Někdy je v písničce rytmů víc a tak si můžete vybrat, podle jakého tempa pojedete (mě to bohužel táhne k tomu nejrychlejšímu, což už nemusí vypadat tak dobře).

Tipy:

• netancujte příliš strnule, buďte uvolnění
• při tancování se usmívejte
• využívejte vlastní pohyby podle toho, jak to zrovna cítíte
• na každý styl sedí trochu jiný typ tance, tak se přizpůsobujte

Jak tancovat s holkou

Většina z nás chodí na diskotéky proto, aby se tam seznámili s holkou, což často taky znamená, že s ní musíme tancovat. Nemusíte se toho vůbec bát, je to docela jednoduchý a vůbec není potřeba to komplikovat. Na začátku, pokud se s ní neznáte bych vám doporučil, abyste ji jenom chytli za ruku a tancovali kousek od ní, do rytmu. Není teď vhodná doba na předvádění triků a šílených tanečních kreací.

Dávejte si pozor, aby to nebylo moc nudné, nechcete se přeci 15 minut dívat z očí do očí a držet se při tom za ruku. Takže se klidně ptejte a mluvte, snažte se dostat trochu blíž.

Pokud už jste se s ní trochu sblížili, vůbec nebude vadit, když ji vezmete za boky nebo za zadek. Holka může tancovat jak čelem k vámi, tak zády k vám. Pokud se k vám sama otočí zády (a neodchází), chyťte si ji blízko a tancujte tělo na tělo.

Taneční styly

Existujte plno moderních tanečních stylů, které můžete využít na diskotéce (nebo alespoň prvky z nich). Mezi ty, které znám bych zmínil:

• Tecktonik
• Rnb nebo hip hop (tomu nerozumím)
• Shuffle

Tady nějakej Tecktonic (přeci jen víc sluší holkám):

Z Rnb bych doporučil, abyste jste se naučili základ C-walku (The V), je to lehký a vypadá to dobře:

Shuffle je teď asi díky LMFAO velkým hitem, je možná trošku těžší se to naučit, ale základ taky stačí:

Taková inspirace pro ty, kteří rádi tancují:

Oslovení

Na diskotékách je největší problém s oslovením. Nikdo z nás neví, která je ta správná věta, kterou by měl při seznamování říct. Ona taková věta ani není. Holku můžete zaujmout různě.

Kluci si asi mylně myslí, že fakt záleží na tom, co jí řeknete. Fakt nezáleží. Myslím si, že právě tím, že se budete snažit říct něco co má fungovat, si to zkazíte. Sám jsem to zkoušel a používal oslovení z různých návodů a doporučení. Skoro nikdy to nefungovalo.

Nemyslím si, že je problém v tom, že něco říkáme špatně, ale v tom, jak to říkáme. Minimální šanci na úspěch totiž budete mít tehdy, pokud přijdete oslovit holku, která nemá tušení, že se na dané akci vůbec pohybujete.

Často jsem to tak dělal. Viděl jsem na druhé straně diskotéky holku, která se mi líbila a šel jsem jí něco říct. Pro ni jsem byl ale jeden z mnoha, nevýjimečný a úplně neznámý kluk, takže mě vždycky odpálkovali.

Seznámení je docela komplikovaný a proto o tom je další (připravovaný) samostatný článek.

Jak se chovat

Přirozeně. To vám většinou poradí holky nebo jiní zkušení baliči. Jenže to vůbec není tak snadný, právě naopak. Většina z nás má tendence se chovat ve společnosti holek úplně jinak než ve skutečnosti. Takže to bude chtít najít jiné řešení. Samozřejmě vám nemůžu říct, kdy jí koupit pití, kdy ji vzít tancovat anebo jestli jí sahat na zadek hned při prvním tanci (já to dělám pokaždé, když vím, že se jí líbím).

Důležitá věc je ale rozhodně komunikace. Hlavně ze začátku to musí táhnout kluk, pokud ho teda holka nechce, pak už je to docela snadný.
A o čem mluvit?

S holkou se většinou neznáte, takže si nemůžete vykládat o tom, co máte rádi a co máte společného, to musíte nejprve zjistit. Takže si ji musíte „zaškatulkovat“ a pak se snažit objevit něco, o čem si máte co máte říct. Čím více věcí znáte, tím snadněji objevíte společné věci. Pokud většinu času trávíte hraním počítačových her, jen těžko budete u holky hledat něco co zajímá vás oba.

I když nerad, tak při seznamování s normálníma holkama většinou začínám klasickou zpovědí:

• Kde bydlí
• Kolik jí je
• Kam chodí na školu/kde pracuje

Hlavně u poslední otázky se dá trochu zachytit, protože tam přeci jen většina z nás tráví hodně času a tak s tím má spojených plno zážitků. Snažte se už tam hledat co nejvíc spojitostí, třeba její spolužáky/kamarády, které znáte atd.

Někdy se stane, že narazíte na holku, u které se dá bavit hned o něčem jiném. Mě se to třeba podařilo u holky, která měla piercingy a tetování. Snad 99% lidí, kteří piercing nebo tetování mají si s vámi o tom moc rádi pokecají, protože se tak většinou můžou pochlubit tím, proč to mají a jak to souvisí s její osobností.

Pokud nemáte tetování, můžete se zeptat na nějaký zajímavý prvek, který na sobě má, ať už jsou to boty nebo originální tričko.

Sebevědomí

Seběvědomí a vzhled jsou podle mě dvě věci, díky kterým jsem většinu holek sbalil. Být sebevědomý a srovnaný se svojí osobností (nehrajte si na někoho, kdo nejste) je důležitý. Holky mají rády seběvědomý kluky, kteří je povedou, kteří se nebojí a kteří znají svoji hodnotu a proto se je nebudou snažit dostat za každou cenu.

Dostatek sebevědomí ale nemáme všichni a ani já jsem vždycky nebalil tak sebevědomý jako teď. Bohužel nevím moc jistě, jak se vlastně sebevědomí získává. Já jsem si ho zajistil tak, že si žiju tak jak chci a jsem sám se sebou relativně spokojený. Na diskotékách je pak moje sebevědomí hodně ovlivněné mým vzhledem.

Sociální status

Pro ty, kteří chodí balit do klubů a diskotéky je sociální status určitě hodně důležitý, řekl bych že pro seznámení skoro nejdůležitější. Přes večer se tam totiž vytvoří taková relativně uzavřená komunita a lidi se navzájem prohlíží a podle různých kritérií si k vám přiřazují sociální status. Podle mých zkušeností se určuje například podle tohoto:

• Jak vypadáte, co máte na sobě
• Co děláte a jak se chováte - pokud bude někdo celý večer postávat různě v koutech a popíjet si sám pití, tak bude mít určitě jiný status než ten, který pořád někde poletuje, pořád s někým mluví a jde poznat, že se baví
• Kolik holek se kolem vás motá – pokud bude vidět, že je o vás ze strany holek zájem (budete se s nimi často bavit, tancovat,..), budete pro holky mnohem zajímavější

Empatie

Vcítit se do někoho jiného a chápat jak co myslí a proč tak jedná je u balení taky hodně důležité. Plno kluků prostě vůbec nedokáže holkám naslouchat, sledovat je a podle toho určovat, jak se cítí. Naštěstí to většinou není tak těžký, stačí to jen vnímat.

První věc, jak můžete holku vnímat je sledovat její oči. Oči toho prozradí strašně moc. I když holka říká, že vás nemá ráda, oči nikdy nelžou a vidíte tam, že vás chce (a taky obráceně). Čím víc se na vás holka dívá, tím líp pro vás. Pokud jste ale jenom vy dva ona pořád šmejdí očima někde za vás nebo do okolí, tak asi něco není v pořádku a nejspíš se bavíte na téma, které ji nezajímá, nebo ji nezajímáte vy, nebo se jí tu nelíbí (nebo na někoho čeká).

V případě, že zjistíte, že se holka nudí, zkuste změnit místo, jděte jinam, změňte téma nebo se jí narovinu zeptejte, jestli se něco neděje.

Samozřejmě, že taky poslouchejte, co holka říká. Pokud se vám něčím bude chlubit, je možný, že se vám chce zalíbit (nebo je to jen nějaká snobka). Nemůžu vám tady napsat překlady všeho, musíte to prostě chápat sami.

Díky empatii taky poznáte kdy dát holce pusu. Dá se to často docela snadno vycítit, ta atmosféra je prostě úplně jasná. Pro ty kteří vůbec neví, pokud se vám holka často dívá dlouho do očí a není to úplně obyčejný pohled, pokud se často různě dotýkáte a pokud se dobře bavíte, blíží se čas, kdy ji můžete zkusit políbit.

Na kole

I přesto, že můj loňský Trip do Chorvatska na kole, nedopadnul moc dobře, rozhodl jsem se, že vyrazím i letos. Teda vlastně jsme se tak nějak s kamarádem domluvili, že letos někam na kolech vyrazíme. Druhý týden o prázdninách jsem měl tedy připravené nové (jen nedávno koupené, ne nové) kolo na úzkých pláštích. Místo obrovského batohu jsem měl dvě postraní kapsy na kole a jen menší lehký batoh na zádech. A mířili jsme do Maďarska.

Cíl je od nás asi 290 km. Vyráželi jsme asi v pondělí ráno, nabaleni nejen jídlem, spacáky a promokavým stanem, ale také kupou marihuany.

Naše cesta vedle přes Slovensko, pak přejezd přes Rakousku kvůli Dunaji, a pak už rovnou do Maďarska. V plánu bylo najet asi 100 km denně, ale ze začátku se nám to dařilo vždy dost překonat.

První den jsme jeli cestou, kterou jsem měl projetou už od loňského roku, takže žádné překvapení. Už druhý den ráno nám začalo pršet, ale myslím že odpoledne pak ještě svítilo slunko. Druhý den jsme byli už v Maďarsku. Někdy odpoledne jsme projížděli městem Győr a pak už jsme mazali na silnice přímo směrem k Balatonu.

Právě ten den se ze zadní části mýho kola začali ozývat divný zvuky, tak jsme se na to v Rakousku mrknuli a zjistili jsme, že je moje koutoučový brzdy byli posunutý a prostě úplně drhnuly. Takže jsem jel celej první den pyča šlapal mnohem víc než jsem musel. Jak jsme chybu opravili, mohli jsme jet víc a tak jsme ten den najeli tak 150 km.

Večer jsme si našli místo vedle polí na takovým malým kopci. Po dlouhé cestě se dobře usínalo. Ale to vstávání! Ani nevím kdy jsem se probudil poprvé, ale vím že pršelo. Měli jsme jeden stan, ten promokavej. Nevím kdy začalo pršet, možná byla ještě noc, ale když jsem se probudil, byl už stan pěkně mokrej, uvnitř sem tam menší kaluže vody. Naštěstí jsem spal na té straně víc nahoře, takže ve vodě spal kamarád.

Ale i tak jsem byl dobře promočenej, ale byl to takovej shit, že se mi nechtělo vstávat a tak jsme tam spali asi do tří do odpoledne. Pak to bylo v hajzlu, celý mokří, pršelo a hlavně to nevypadalo, že by vůbec někdy mělo přestat. Nějakej zkurvenej maďarskej monzun. K Balatonu bylo ještě asi tak 80 km, ale my jsme se rozhodli, že tam nepojedem a že se vrátíme.

Ono totiž nešlo o to dojet k Balatonu a vykoupat se tam atd. ale šlo o tu cestu a ty zážitky z cestování na kole. Ale naše cesta stejně vedle kupředu, do města Zirc odkud nám jel vlak.

Zirc byl od Balatonu už jen asi 40 km, pro nás dvě hodiny jízdy, takže jsme tak daleko nebyli. V Zircu jsme si koupili lístky, odtud do Győru, ale bylo už pozdě a nic nám nejelo. Byli jsme ještě docela mokří, nádraží kde jsme vystoupili bylo docela ve městě a už byla noc, takže by se nocleh někde mimo civilizaci těžko hledal. Nakonec se nám podařilo přespat na nádraží v teple. Normálně se to zamyká a nikdo tam nesmí být, ale nás tam hlídači nechali přespat bokem, luxus v celým prostoru nádražní budovy jsme byli jenom my. Ráno ve čtyři nás pak zase odemknuli a my jsme nasedli na vlak do Vídně.

Vídeň na kole byla luxusní, i když jsem se toho ze začátku bál, protože jsme ji musel projet skoro celou a bez mapy. Nakonec to byl ale super zážitek, hlavně jejich cyklostezky všude.

Vrátili jsme se v pátek, takže jsme cestovali  5 dnů, z toho dva vlakem. Celou cestu jsme samozřejmě prohulili, sám se divím, že si to tak pamatuju.

Letadlem

Letos jsem sice byl už ve dvou cizích zemích, ale vždy to byl spíš trip než dovolená. Chtěl jsem si ještě vyrazit někam k moři a užít si klasický relax někde na pláži u moře. Na konci října se mi to povedlo a to díky levným letenkám Ryanairu, u kterého jsme sehnali letenky z Brna do Alicante, které leží na jižním pobřeží Španělska. Letěli jsme tam sice jenom na jeden a půl dne, ale i tak to splnilo svůj účel. Tentokrát jsme spali někde pod střechou, ne ve spacáku jak je u mě zvykem. Po dlouhé době jsem byl zase u moře. Jenom škoda, že jsem byl dva dny předtím sjetej z muškátovýho oříšku, což na mě zanechalo vliv i na té dovolené, a tak jsem byl celou dobu tak trochu introvertně vyjetej.

Letos jsem sice nikde daleko nebyl, ale i tak jsem si to dost užil. Je zajímavý vypadnout z toho místa, kde pořád žijeme a podívat se taky někam jinam, kde se žije odlišně. Člověk tak třeba získá i trochu nadhled a nemá pořád názory nastavený jen podle života v místě, kde je pořád.

Už někdy v pubertě jsem si začal říkat, že chci být jiný. Že nechci být takoví jak ostatní. Nevím přesně, jak se to tehdy projevovalo, vzpomínám si jen na to, že jsem chtěl něco dokázat.

Zatímco většina mých vrstevníků tehdy ještě nad svou budoucností moc nepřemýšlela, já začal v té době něco tvořit a stavět základy mého „podnikání na internetu“. Už tenkrát jsem byl jiný, kluci chodili hrát nohejbal a já místo toho tvořil weby. Nebyl jsem ovšem moc pečlivý, jinak bych už byl mnohem lepší podnikatel.

Postupem času se moje vyčlenění z proudu začalo projevovat čím dál víc. Velkou zásluhu na tom měl určitě pickup (balení holek), který mě učil, abych byl odlišný a výrazný. Tak jsem si začal lakovat nehty, chodit oblečení jinak než na co byli lidé v mé společnosti zvyklý. Chybělo tomu pořád to hlavní – odlišná osobnost. Ale i tahle změna nakonec proběhla.

Proč vás tímhle ale obtěžuji?

Na to, že jsem byl (a jsem) jiný, než ten klasický proud lidí (sheeple, mainstream), jsem byl vždycky pyšný. Chlubil jsem se tím, že jsem jiný a snažil jsem se to často dokazovat extrémy.

Dnes jsem si ale uvědomil, že spousta věcí, které jsem dělal a myšlenek, které jsem měl, jsou zvláštní – protože jsou moje. Celou tu dobu, kdy jsem se snažil být jiný, jsem se vlastně snažil jen být tím, čím ve skutečnosti jsem. Myslím, že společnost, výchova a asi i další faktory z nás dělají právě tyhle sheeple lidi, se „správnými“ názory, se „správným“ chování, oblečením, stylem životem a tak zabijí tu naší jinakost, kterou si tam univtř každý z nás nese.

Úspěch je dnes něco co vám většina lidí popíše jako:

…dobré příjmy, vlastní dům, pěkné auto, luxusní dovolená, krásná manželka, děti na vysoké…

Spousta lidí, se kterými se setkávám takhle myslí. Nevím, jestli jsou prostě hloupí a nechali se ovlivnit tlakem z okolí, nebo prostě nemají jiné názory a cíle. Ale podle mě není možné, aby měla většina lidí tyhle stejné myšlenky.

Podle mě jsou lidé mnohem rozmanitější a každý z nás by svůj život chtěl žít jinak. Jenže výchova, škola a rutinní práce nás hodí do škatulky každodenního života, ze které se pak jen těžko dostává – a to hlavně proto, že okolí vám říká, že tak je to správné.

Já vám říkám, buďte jiní. Dělejte věci tak jak je cítíte a tak jak chcete. Nestyďte se za to, že jste jiní – buďte na to pyšní. Buďte pyšní na to, že jste jedineční. Být jiný totiž není nic špatného, znamená to pouze to, že víte, kdo jste a žijete život podle sebe.

Peníze

Někdy koncem května jsem byl na několika denním „tripu“ v Itálii, kam se mi podařilo levně rezervovat letenky u Ryanair. Stály mě dohromady asi 600 Kč. Letěl jsem ovšem z Bratislavy, takže jsem musel zaplatit dalších 400 Kč za dopravu busem z Brna do Bratislavy. Za ubytování jsem zaplatil pouhých 30 euro, bylo to ovšem za jednu noc v ubytovně. Ceny za ubytování v Itálii jsou podle mě asi dvojnásobné. Za jídlo, dopravu, drogy, darování, náramek a ostatní věci asi 2 000 Kč (včetně nefunkční marihuany za 20 eur).

Takže si to sečteme:

• Cesta do Itálie a zpět: 1 000 Kč (letenka pouze 600 Kč)
• Ubytování za 1 den: 30 euro
• Strava, doprava po Itálii a ostatní: 2 000 Kč

Dohromady mě tedy vyšel na cca 3 500 Kč. Mohlo by to být i levnější, pokud bych letěl přímo z Brna a nekupoval si trávu od Afričana.

Proč Milán – Berghamo

Možná bych měl ještě trošku vyjasnit mé důvody k tomuto tripu, abych pak lépe vysvětlil, co jsem si z výletu odnesl. Do Berghama jsem letěl ze dvou důvodů – letenky byli levné a bylo to v zahraničí. Když jsem je rezervoval, chtěl jsem si vyzkoušet jaké to bude v zemi, kde se nedomluvím česky. Zahraničí mě vždy láká více, byť to může být i 40 km vzdálené Rakousko.

Výlet měl být jako low cost trip. Utratit minimum a přesto si výlet užít. Proto jsem se rozhodl vlastně vůbec nejet do Milána, kde by určitě tak levno nebylo. Neměl jsem tedy v plánu obdivovat památky, navštěvovat muzea nebo nakupovat italské oblečení. Nakonec jsem to měl ale mnohem zajímavější…

Pocity

To, jak jsem trip viděl když jsem ho prožíval a to jak ho vidím teď se velmi liší. Abych upřímně řekl, často jsem se v Itálii nudil a nejraději bych byl už doma. Na tyto okamžity teď ale nevzpomínám. Teď jsem rád, že jsem tam byl, že jsem se seznámil s několika zajímavými lidmy (což by se mi asi při klasické dovolené nestalo). Jsem rád i za to, jak jsem si koupil marihuanu, která neúčinkovala. Protože tohle jsou příběhy, které nezapomenu a o kterých můžu vykládat. Není to sice tak zajímavé jako to co říkali včera v Televizních novinách, ale je to můj příběh a tohle jsem prožil.

Taky jsem si už uvědomil, že nejsem tak neschopnej a že i v zahraničí se o sebe dokážu bezproblémů postarat. Už teď si trochu říkám, že cestování po Evropě vypadá docela snadno a že bych možná příště mohl vyrazit někam dál. Teď se ale věnuju mému dalšímu cyklotripu na maďarský balaton, na který vyrážíme už za pár dnů.

Články v sérii Trip v Itálii

1. Trip do Itálie, den první
2. Trip do Itálie, den druhý
3. Trip do Itálie, den třetí
4. Trip do Itálie, den čtvrtý – poslední

Ještě během spaní jsem zjistil, že v křoví nejsem sám. Pořád tam něco rachotilo a slyšel nějaký zvuky. Už jsem byl docela v polospánku, ale chtěl jsem zkontrolovat co se děje. Tak otevřu oči a co nevidím. Asi 40 cm od mé hlavy sedí nějaký zvířátko, co vypadalo jako potkan. Chvilku jsem si nebyl jistý, jestli to je pravda. Jak jsem se ale pohnul, tak chudák malej utekl a už se neukázal. Ráno jsem se nasnídal. Měl jsem opět gyros. V mém tripu je to takové typické italské jídlo. Měl jsem gyros celý den včera a dneska to taky jiné nebude.

Na letiště jsem dorazil asi 4 hodiny před odletem. Seděl jsem a četl Martina Edena.

Pak sem objevili nějací dva cyklisti, ne o moc starší než já a začali si pár metrů ode mě skládat kola. Chvilku jsem je sledoval a zjistil, že mluví anglicky. Už jsem si dlouho s nikým nepokecal a navíc mám kola taky rád. Tak jsem zavřel knížku a šel jsem jim pomoct. Byli z Anglie, menší se jmenoval Ben, vyšší zrzek Alex. Dost v pohodě angláni, kteří kola milovali snad ještě víc než já. Strávil jsem s nima skoro celou dobu až do odletu. Když jsem od nich odcházel, měl jsem super náladu.

Jsem na sebe docela pyšnej, nečekal jsem, že si angličtinu budu tak dobře dávat. Mluvím většinou bez větších problémů plynule, i když někdy mi asi dost lítají časy (minulost, budoucnost).

Při bezpečnostní kontrole mě tentokrát prohlíželi batoh, kde jsem si zapomenul moji vodu. Hehe. Tuhle petku jsem měl od středy až do pátku, napouštěl jsem si do ní vodu z nádraží nebo na ubytovně. Vydržel jsem tak bez problémů celej trip. V letadle se mi podařilo sednout si k okýnku, takže to bylo trošku zajímavější, ale stejně to nebylo tak úžasný jak jsem čekal. V Bratislavě už to pak byla docela nuda, koupil jsem si dvě dvanáctky, balení Horalek ve slevě a šel jsem čekat na autobusový nádraží na bus Student Agency, kterej mě zavezl do Brna.

Domů jsem dorazil v 10 večer, v jedenáct jsem už šel ale zas na místní majáles, pochlubit se zážitky z cesty. To už je ale jinej příběh…

Články v sérii Trip v Itálii

1. Trip do Itálie, den první
2. Trip do Itálie, den druhý
3. Trip do Itálie, den třetí
4. Trip do Itálie, den čtvrtý – poslední

Dnes jsem se probudil ve svém pokoji, ale i po dlouhém spánku jsem vstal trochu unavený. Vyrazim jsem z ubytovny zpátky do městečka Desenzano a odtud do Brescie (mapa). Nasnídal jsem se vody, potřeboval jsem co nejvíc ušetřit. Ne, že bych neměl možnost peníze získat, ale nechtěl jsem zbytečně vybírat z účtu. Z předchozího dne mi zbývala ještě půlka gyrosu, kterej jsem si dal na oběd. Ještě v Desenzanu jsem ale nakonec vybral 20 euro, takže už jsem byl zase v pohodě. V Brescii jsem si nakoupil jídlo dopředu, nejlevnější varianta byli gyrosy. Měl jsem tři a ty jsem se snažil rozdělit na dnešní a zítrejší jídelníček. Bylo už odpoledne, když jsem se vyrazil najíst do místního parku. Cestou po parku na mě ale zavolal nějakej africaman (mimochodem, černochů je v Itálii fakt hodně).

What do you need man?, ptám se ho. Žeprej jestli nechcu nějakou marihuanu. Nevím, jak poznal, že jsem správná cílovka, ale byl jsem jeho. Nejsem žádná fetka, ale proti marihuaně nejsem.  Ptám se na cenu za gram (v Česku 100-250 kč). On měl za 20 euro. Pěkně drahý. Chtěl jsem jenom půl gramu, navrhl 15 euro. Byla to dost nastřelená cena, ale šel jsem do toho. Zašli jsme koupit papírky a zapalovač, cestou mi ukázal zboží. Všechno co měl bylo dohromady sotva 0,4 gramu, ale nakonec jsem mu dal 20 euro a vzal to všechno. Když jsem to kupoval, tak mi bylo jasný, že to je šílená cena, ale bral jsem to jako zážitek.

Pak jsme to šli ubalit a potkali jsme ještě jednoho africamana. Rozpálili jsme jointa přímo v parku, asi 100 metrů od místní hlídkující milice, ale no problem. Byl to ale strašnej shit, hodně tabáku, trávy jen trochu. Zamotala se mi hlava měl jsem takovej divnej pocit, ale to byl asi ten tabák /nikdy předtím jsem cigaretu neměl/. Čekal jsem tedy na účinky trávy, ty se ale nedostavili. Nějak jsem byl ale unavenej, tak jsem si šel sednou na lavečku a odpočíval jsem. Mrknu do peněženky a zjistil jsem, že po těchto drogových nákupech jsem zas na suchu a nemám na vlak. Říkám si ale, v pohodě vyberu z účtu.

Jdu do bankomatu. Malej problém. Bankomat hlásí, že jsem ráno vyčerpal denní limit a že už vybrat nemůžu. No super kurva. Ještě, že jsem u sebe měl těch 700 kč. Naštěstí je Brescia docela velký město a tak jsem tam našel směnárnu a za dost nevýhodnej kurs jsem dostal 16 euro. I když setkání s africamanem po všech stránkách vypadá nevýhodně, jedno plus tam bylo. Neměl jsem totiž vůbec chuť na jídlo a tak mi gyrosy vystačily na delší dobu.

Navečer jsem se vrátil do Bergama, odkud další den letím. Sice už nemám mapu města, ale i tak se mi podařilo pomocí nějakýho kompasu v hlavě dostat se z centra na pole, kde jsme spali. Dokonce jsem došel až na letiště, zkontroloval jak to tam funguje. Potom jsem se vrátil asi kilometr na takovou louku mezi dálnicí a rychlostní silnicí, kde jsem v zákrytu křoví zabydlel.

Usínání sice nebylo nejpříjemnější, každou půlhodinu vzlétalo letadlo, asi 100 metrů z každé strany silnice a navíc se ještě začalo blýskat. Nakonec jsem ale usnul.

Články v sérii Trip v Itálii

1. Trip do Itálie, den první
2. Trip do Itálie, den druhý
3. Trip do Itálie, den třetí
4. Trip do Itálie, den čtvrtý – poslední

Spánek na poli byl až překvapivě pohodlnej. Sice se mi zdály dost divoký sny o tom, že se kolem mě něco pořád děje a tak jsem se často probouzel a kontroloval okolí. Ráno jsme se šli nasnídat do parku a rozhodovali se, kam kdo půjde. Adam byl už víc kamarádskej, možná to bylo tím, že jsem ho ve spánku neokradl, nebo tím, že máme podobný názory na cestování.

Po snídani jsme se rozdělili, on šel stopovat směrem na Veronu. Tentokrát jsem zvolil pohodlnější způsob cestování a šel jsem na vlak. Než ten můj vlak vůbec přijel, psal mi Adam že už je asi 30 km daleko. A to se žeprý v Itálii vůbec stopovat nevyplatí.

Dnešní cíl bylo městečko Desenzano (mapa), ležící na pobřeží Lago di Garde. Abych řekl pravdu, tak mě zatím ten výlet po Itálii moc nenadchnul a docela jsem se těšil domů. Navíc mě ještě docela naštvala nějaká uklizečka záchodů.

Byl jsem na záchodech na nádraží a trochu jsem si upravoval účes  a tak jsem měl mokrý vlasy a navíc jsem se kvůli vedru rozhodl sundat si tričko. Ten nápad jsem zase ale zavrhl, protože v Itálii tak nikdo nechodil a i s tričkem jsem vypadal dost zvláštně. Všichni jsou tam totiž takový stylový a já jsem v porovnání s nima vypadal jako bezďák. V ruce jsem měl ještě zrovna oldspice, když v tom na ty záchody vešla uklízečka. Něco řekla italsky a její výraz rozhodně nebyl milý. Zkusil jsem zase svoje: „Only inglése“. Kurva skoro nikdo tady anglicky nemluví, ale děvky a uklízečky jo.

V angličtině jsem pochopil, že si myslí, že se tam koupu. A to se nesmí. To mě docela nasralo. Za prvé jsem se nekoupal a za druhé fakt nemám rád, když mi někdo říká co může a co nemůžu a myslí to vážně. Ale vysvětlil jsem jí to a rychle vypadl.

Potom jsem se vydal přes městečko dolů k jezeru. Čím níž jsem scházel, tím víc jsem měnil na svůj výlet názor.

Spletité úzké uličky, které nebyli tak hnusný a komerční jako ulice Bergama. Místo budovy banky hezkej hotel, místo prodejny nábytku pizzerie. Tohle se mi jako turistovi líbilo víc.

Procházel jsem pobřeží a měl jsem v plánu obejít kempy a zas někdy v přírodě rozhodit spacák (stan jsem neměl). Po dlouhé osamocené cestě, pár kilometrů za městem jsem zjistil, že tam cesta končí a dál je nějakej soukromej pozemek. Tohle se mi moc nelíbilo. Musel jsem se vrátit. Zkusil jsem se zeptat, jestli nemají nějaký levný ubytování v kempu, okolo něhož jsem procházel. Normálně měli ceny od 70 eur, ale nějakou šťastnou náhodou mají i nějaký zvláštní pokojík za 30 euro za noc. To beru.

Pokoj byl pro mě luxusní. Sprcha, záchod, umyvadlo, lednička, TV. 200 metrů dolů na pláž, která byl úplně prázdná. V celým kempu bylo jen pár důchodců, takže paráda. Šel jsem si zaplavat, pak jsem chvilku odpočíval na pláži a šel se najíst. Restaurace byla prázdná, seděl jsem asi 10 metrů od pláže, přímej výhled na jezero, západ slunce, v pozadí hrál nějakej příjemnej jazz. V tu chvilku docel ráj.

Sice nejsem takovej typ turisty, kterej se jen válí a nic nedělá, ale je dobrý střídat takovej hardcore trip s normální odpočinkovou dovolenou.

Sice už to není tak lowcost jak jsem plánoval a moje zásoby peněz se docela ztenčili (měl jsem sebou asi 100 euro + 700 kč).  Byl jsem trošku nervozní a začal jsem počítat, jestli mi vyjdou peníze na cestu zpátky a na jídlo. Nějak to vycházelo, ale hezký představy to nebyli. Večer jsem na to ale přestal myslet, pustil si nějakou uklidňující verzi Mobyho a šel spát.

Trasa:

Pole v Bergamu > vlak. stanice Bergamo (pěšky)

Bergamo > Brescia (vlak)

Brescia > Desenzano (vlak)

Články v sérii Trip v Itálii

1. Trip do Itálie, den první
2. Trip do Itálie, den druhý
3. Trip do Itálie, den třetí
4. Trip do Itálie, den čtvrtý – poslední

Někdy v březnu jsem si zkusil si u Ryanairu koupit levný letenky. Podařilo se a měl jsem asi za 600 Kč letenky z Bratislavy do Berghama (nedaleko Milána). Z Bratislavy jsem letěl, protože mi to poradila kamarádka. Na letenky jsem úplně zapomněl a to, že letím jsem se dozvěděl pár dnů před odletem. Byl jsem docela nervozní z toho jak to na letišti zvládnu (první let), ale nejsem pyča a zvládl jsem to. Plánoval jsem to jako takovej low-cost výlet, žádný velký utrácení. To sice nevyšlo tak úplně podle mých představ, ale mohl jsem utratit mnohem víc.

Tak a teď se konečně dostávám k přepisu mýho deníčku (předem se omlouvám za zmatky s mícháním minulého a přítomného času, psal jsem to tak různě):

Jsem už v Bratislavě. Dopoledne v 9 jsem jel se Student Agency z Brna. Před jedenáctou jsme byli v Blavě a pak jsem dvě hodiny chodil po městě. Teď už mám všechny cíle, který byli pro Bratislavu určený splněny (najít bus na letiště, koupit mapu Itálie a naobědvat se). Zatím žádné zážitky. Dal jsem nějaké socce cheesa, co sem měl na svačinu. Stejně to je nějakej McShit. Byl jsem se mrknout v nákupním centru, mají tam super záchody s obrovskýma zrcadlama. Přemýšlel jsem, že bych se tam vyfotil, tak mi to slušelo. Ale (už) nejsem žádnej nafiflenej šampon. Teprve dneska se do té Itálie těším.

Po příletu

Let byl docela v pohodě, na letišti žádný problémy, ale nechal jsem si klíčky v kapse tak mě prohledávali u takových těch pípacích stojanů. Nejvíc zvláštní byl asi start, kdy jsem se cítil trochu nestabilně a to nemám moc rád. Let samotnej je už pak docela nuda.

Bergamo (mapa)

V Bergamu pršelo, ale i tak tam bylo teplo. Rozhodoval jsem se, jakej si koupit lístek, jestli do Milana nebo do centra Bergama. Nakonec jsem skončil v Bergamu. Když jsem dorazil do centra, neměl jsem tušení co budu dělat a kde se vyspím. Hotel nepřipadal v úvahu, tohle je lowcost trip. Měl jsem v plánu navštívit jedno městečko severně. Poslední vlak mi jel asi za čtvrt hodiny. Jízdenky se kupovali v automatech. Nějak jsem se tam zasekl při pomáhání a vysvětlování ostatním Italům a turistům, jak to funguje, že mi ten vlak ujel. Stejně sem ještě neměl koupenou jízdenku. Potkal jsem tam Nikitu  z Běloruska, kterej mi říkal, jakýho tam mají diktátora a že to je docela na nic.

Pak jsem se vydal  hledat jídlo a místo na spaní. Tohle nebyla zrovna moje nejoblíbenější část. Bergamo nepatří mezi turistické destinace, bylo úterý pozdě večer a letní sezona taky ještě neprobíhá. Takže většinou všude zavřené, na ulicích jen pár lidí..Podařilo se mi sehnat docela levnou pizzu a prodavač mě vysvětlil, kudy jít k hostelu. Naváděl mě ale italsky a asi jsem někde špatně odbočil, protože jsem to nenašel. Objevil jsem jen 4 hvězdičkovej hotel, kterej jsem ani nezkoušel.  Trochu bezradnej jsem si sedl ke křoví na křižovatce, začal jíst pizzu když najednou z křoví něco vylezlo. Nevím jestli to byl chlap transvestita (nevím teď to přesný označení), nebo divná děvka. Hledí to na mě, já na to. Začalo to na mě něco italsky. Já ještě plnou pusu pizzy říkám:“Only inglese“. K mýmu překvapení to taky umělo anglicky. Vysvětlilo mi to, jak se dostat k levnějšímu hotelu. Tam po mě chtěli ale 65 euro za noc. No jasně pane recepční, tos uhádl. Říkám, že si půjdu vybrat do bankomatu a vrátím se. Už jsem se nevrátil.

Tak jsem pořád bloudil městem, když jsem narazil na dalšího turistu s batohem.  Taky hledal hostel. Připojil jsem se k němu. Byl to Adam z Polska, o něco víc hardcore cestovatel jak já. Spolu jsme se vydali hledat levnej hostel. Úspěch jsem měli stejný jako já. Adam ale říkal, že cestou z letiště objevil dobrej flek, kde by se dalo přespat ve spacáku. Ten jsem samozřejmě měl. Od jednoho taxikáře jsme dostali mapu a Adam nás vynavigoval ven z města. Cestou na flek jsme ale objevili hezký pole a tam jsme nakonec usnuli.

Ze začátku se můžete cítit divně. Uvedu příklad, který mě zrovna napadl.

Nalakované nehty na černo.U kluka rozhodně dost neobvyklé a odlišné. Když to nosíte na diskotéky, ok. Ale nalakujte si nehty a jděte tak mezi normální lidi, které znáte – na poštu, do autobusu. Cítil jsem se nepříjemně a každý odsuzující pohled jsem cítil.

Člověk si na to ale zvykne a najednou už mu to nepřijde zvláštní. Zvyknul jsem si na to, že se na mě lidé dívali víc než obvykle.

Jenže moje „změny“, kterými jsem se chtěl odlišit nebyli vždycky to, co jsem vlastně chtěl. Nalakoval jsem si nehty, i když jsem je nechtěl mít nalakovaný. Hlavně, že jsem byl ale jinej. Teď si to uvědomuju, byla to docela blbost. Proto už takový věci dneska nedělám, dělám jen to co chci, ať je to odlišující nebo ne. I když se pořád snažím vyhýbat životnímu stylu, jaký mají ostatní ovečky.

Proč jsem tedy zvolil tento nadpis, když říkám, že být jiný bylo vlastně zbytečné? Nebylo to zbytečné.

Tím, že jsem dělal věci, na které společnost není zvyklá, jsem se naučil nehledět na názory těch, kteří jsou mi ukradení.

Přestal jsem se zajímat o to, co si o mě myslí lidé, kteří mě nezajímají. Tyto lidi už ani nevídám. Ne, že bych byl asociál, jen radši trávím čas mezi lidmi, kteří mě chápou a se kterými si mám co říct. Nemusím už tak ztrácet čas povrchními dialogy.

Zní to jako jasná věc, proč se bavit s lidmi, které nemám rád. Ale schválně, kolik z vás se stále stýká s lidmi, se kterými nemůžete mluvit na rovinu. Komu z vašich známých byste bez problémů řekli že nešukáte, že hulíte, že chcete jet do Chorvatska na kole? U spousty lidí by jste získali nálepku někoho divného a takové nálepky přeci získávat nechceme.

Já už takové nálepky nesbírám. Lidé, se kterými se stýkám chápou aspoň částečně mé chování. Neodsuzují mě, protože znají mé názory. A  znají mě taky i jinak než jako panice, který hulí a o prázdninách sedne na kolo a ujede někam daleko.

Ale bez toho, abych si prošel tím stádiem „lakování nehtů„, bych se dnes pořád bál, abych náhodou před někým nevypadal jako blbec. Byla to důležitá část, takové sebeuvědomnění. A stálo to za to. Rozhodně vám to doporučuji, je to opravdu super, když máte kolem sebe jen fajn lidi, který máte rádi, kterým důvěřujete a před kterými si nemusíte na nic hrát. Zbavit se těch ostatních sice ze začátku může vypadat nereálně, ale sami poznáte, že když s nimi nebudete delší dobu v kontaktu, tak si na ně ani nevzpomenete.