Pondělí 5.7
No dobrý včera. Oberpullensdorf už znám jako svý boty. Vím, kde je Jumbo Pizza, Pan It, centrum…ale jediný jídlo, co jsem včera sehnal byl kopeček Hirmbeerové zmrliny. Už jsem pomalu nemohl chodit, ale nikde žádná jídlo-dělající restauračka, benzina. Bylo už „zu spat“ (pozdě) na jídlo. No, pro koho by jste taky chtěli v 11 večer v neděli vařit. Takže jsem nakonec skončil se sáčkem arašídů, který ke koci už nějak divně smrděli a tak jsem si dal ještě Pikao na chuť. Ráno jsem vstal brzo, chtěl jsem si konečně skočit na jídlo a nakoupit. Nakonec jsem to dal dohromady a nakoupil i na snídani. No žádnej extra výběr. Na snídani jsem se rozhodoval mezi bylinkovou bagetou a ořechovým závinem. Slaná bageta zvítězila. V půlce to ale nějak nebylo ono. Mrknu na výživnou hodnotu a vedle vidím – „Zahřejte troubu na 180 stupňů“. Sakra, ona se ta bageta má ještě péct. Nakonec jsem přeci jen otevřel ten závin.
Po snídani vyrážím a zjišťuju, že bude větrno. Mám před sebou mírně táhlej kopec, ale docela to zvládám. Tak jsem se těšil na sjezd, ale vítr je tak silnej, že mě brzdí na normální rychlost. Za Mattersburgem vidím značku McDonnalds a říkám si, že se konečně najím teplýho jídla.

Jeden hamburger, jeden cheese, malá Cola a vanilkovej Shake. Na žízeň pak ještě velkej Sprite. Říkám si, že si dám před cestou pauzu, jídla bylo dost. Usedám na protější zastávku, popíjím Sprite a sleduju auta, co vjíždí do areálu nákupního centra.
Sakra, kurevsky jsem se přežral. Tím myslím fakt hodně. Možná prasknu. Fuj, těžko to rozdýchávám.

Po nějaké době zas usedám do sedla a šlapu. Ze začátku to moc nejde, ale pomalu to jídlo trávím. Docela rychle jsem v Eisenstadtu. Zkusím ten vlak, o kterým jsem přemýšlel. Přijíždím k nádraží a nemám tušení, jak se jako dovlakuju do jinýho města. Zjišťuju, kam vlak jede. A taky objevuju, že tam není nikdo, kdo by mi prodal lístek, ale jen nějakej automat. Naštěstí se mi podařilo jízdenku zakoupit, s pomocí jednoho postaršího pána. Za chvíli už frčím luxusním vlakem do Parndorfu. Jejich vlaky jsou nesrovnatelně kvalitnější, oproti těm českým mašinkám.
Na další zastávce nacházím vlak do Bratislavy, kupuju lístky a za půl hoďky už mažu spolu s dalšími slovenskými cyklisty do hlavního města Slovenska. Vystupuju na Petržalce, ale vlak do ČR jede z hlavního nádraží, které je kdesi na druhé straně Bratislavy, někde za Dunajem. Vycházím z nádraží a zjišťuju, že ani nevím kterým směrem Dunaj je.
A tak se proplétám tím velkoměstem s batohem na zádech a s mapou Maďarska, kde je Bratislava akorát tak pěkně orámovaná.
Naštěstí jsem to já a tak bez jediného špatného odbočení přijíždím na nádraží. Vcházím se svým kolem do místnosti, která působí stejně chaoticky jako celá Bratislava. Já ještě k tomu pořádně nevidím na ty tabule s trasami. Nakonec se mi podařilo získat jízdenky do Břeclay, odjezd je ale až v 11 večer (byl totiž svátek, to jsem vůbec netušil). Teď je ale teprve 6:45 (večer). Nic jinýho mě ale nezbývá. Nevím, jak bych se dostal z Blavy, kde bych stanoval. Takže radši počkám.
Paráda. Takže můj vlak nebere bycikle. Naštěstí za hodinu jede další, ten už kola bere. Takže si udělám krásný Bratislavský večer, dám si čokoládu, nějaký sušenky z Rakouska a budu přemýšlet, co udělám až se dostanu do Břeclavy.

Úterý 6.7.
Asi v 1 ráno přijíždím do Břeclavy. Ptám se taxikáře, kudy ven. Pořád po hlavní. Je docela tma a já mám jen baterku. Nevadí, jedu domů. Mám to sice ještě nějakých 50km a nespal jsem vlastně od pondělí od 9ti, ale nějak to zvládnu.
Do Hodonína přijíždím asi ve 3 ráno. Vjíždím do města, vypínám baterku protože je tu všude pouliční osvětlení. Ani ne po sto metrech mě ale bere policejní hlídka, která tam číhá. Paní a pán nechápou, jak jsem si mohl dovolit jet v takovou dobu bez světel. Říkám jim svůj příběh a oni mě pouští s tím, že si musím na nejbližší benzině koupit světla (nikde je nakonec neměli). Chvíli se motám po Hodoníně, přijel jsem z jiné strany než jsem čekal. Než jsem se ale dostal z města, berou mě další, naštěstí už příjemnější policisté. Asi si mysleli, že v tom velkým báglu pašuju drogy.
Pak už mě čeká jen závěrečný úsek domů, to je asi 25km. Byla to snad nejdelší cesta jakou jsem kdy jel. Ráno začala být zima, už jsem vůbec nemohl. Místy jsem zase musel tlačit, ale nakonec, nakonec se mi někdy v 6 ráno podařilo přijet domů. Úplně mimo a úplně unavený, ale byl jsem doma….

Sdílet na Facebook.com 

Ohodnoť!

(1 hlasů)

Mohlo by vás také zajímat:

• Trip do Chorvatska – den čtvrtý
• Trip do Chorvatska – den druhý
• Trip do Chorvatska – den třetí
• Trip do Chorvatska – den první
• Trip do Chorvatska – shrnutí